10 otázek, na které jste se vždy chtěli zeptat člověka bez domova

Bistro ve smíchovské Brožíkově ulici není jen tak ledajakým podnikem. Přicházím k červeně lakovaným dveřím a hned po jejich pootevření mě praští přes nos krásná vůně čerstvě uvařené kávy. Skleněná vitrína nabízí obložené bagetky s hromadou čerstvé zeleniny a z kuchyně slyším cinkot nádobí všeho druhu. Bez vývěsního štítu s nápisem Jídelna kuchařek bez domova by mě v životě nenapadlo, kdo tu všechny ty dobroty přichystal.

Za pultíkem mě vítá veselá žena: „Posaďte se támhle ke stolečku, hned jsem u vás.” Sedám si a vedle mě spokojeně odfukuje černý pejsek ležící na parapetu okna. Za touto zdánlivou idylkou se však ukrývá mnoho neradostných příběhů všech zdejších zaměstnanců. Jedním z nich je právě i paní Jinka, otevřeně hovořící o skrytém bezdomovectví, kterým si, stejně jako většina jí podobných, procházela sama bez pomoci či pochopení svého okolí.

Co znamená „skryté bezdomovectví”?
To znamená, že nemáte domov, ovšem nejste přímo na ulici, což většina lidí vnímá jako jedinou formu bezdomovectví. Já jsem například na ulici nebyla nikdy déle než týden, kdy jsem jezdila nočními tramvajemi a podobně. Jinak jsem se vždy pohybovala mezi bytem bývalé tchyně, kamarádů a ubytovnami.

Jak dlouho jste v této situaci žila?
V tomto stavu jsem žila zhruba 4,5 roku. Naposledy jsem bydlela u kamarádky, odkud jsem musela odejít kvůli vaření drog, do kterého jsem se opravdu nechtěla zaplést. Byla to jedna z mých nejhorších zkušeností. Bydlet tam pro mě představovalo hroznou nesvobodu, neměla jsem svoje klíče, spala jsem na pokoji s jejími pěti dětmi. Když jsem viděla, jak se na nich drogová závislost jejich rodičů podepisuje, musela jsem pryč. Osobně jsem nikdy necítila potřebu řešit své problémy drogami ani alkoholem, takže se mi závislosti naštěstí vyhnuly.

Posledního půl roku jsem bydlela u své bývalé tchyně, odkud se nyní budu muset vystěhovat. Kvůli tomu mi opět začíná hrozit bezdomovectví, jelikož nemám stabilní příjem a ubytovnu za 7 až 8 tisíc si dovolit nemůžu. Velký problém při shánění podnájmu představuje také můj pejsek, kvůli kterému mne všichni odmítají, i když na to podle zákona nemají právo.

Kde jste bělem této doby brala peníze na živobytí? Co, když člověk náhle onemocní? Lze to vůbec nějak řešit?
Z nárazových prací a podpory. Většina peněz ale šla do Klokánku na mé děti. U své kamarádky jsem musela za noclehy platit tři tisíce, a to jsem spala v pokoji s pěti dětmi, takže mi nezbylo skoro nic.
Charity nabízejí mnoho možností podpory a spousta bezdomovců tráví celý svůj den pouze jejich obcházením. Armáda spásy nabízí možnost návštěvy lékaře i gynekologa, ale k lidem tady přistupují jako ke kusu masa – žádnou empatii zde nečekejte.

Snažila jste se během této doby sehnat nějakou práci?
Jelikož jsem v životě vystřídala mnoho zaměstnání a měla jsem to také tak napsáno v životopise, málokterým firmám se to líbilo. V té době mi také táhlo na padesát, takže mnoho zaměstnavatelů začalo zohledňovat i otázku věku. Nic pořádného jsem nesehnala.

Nyní pracuji zde, v Jídelně kuchařek bez domova. Dělala zde jedna kamarádka a když se tu uvolnilo místo, hned mi dala vědět. Dlouho jsem neměla práci, takže mi tato možnost opravdu pomohla. Nyní hledám ještě jeden poloviční úvazek, ale aspoň jsem se už dostala z mnohaletého módu přežívání ze dne na den.

Jste se svými dětmi v současnosti v kontaktu?
I přes to všechno spolu zaplať pánbůh máme velmi vřelé vztahy. Těch několik oddělených let nás spíše sblížilo. Moje dcera například nedávno slavila dvacáté šesté narozeniny. Přijela za mnou sem do bistra a několik hodin mi tu pomáhala – moc jsme si to obě užily.

Když jste se do této svízelné situace tehdy dostala, měla jste kolem sebe rodinu či přátele, kteří se vám snažili pomoct?
Musím říct, že lidé v mém okolí, které jsem do té doby považovala za přátelé, tehdy žádnou snahu o pomoc neprojevili – i proto, že byli velmi často v podobné situaci. Pochopení přicházelo většinou ze stran, odkud bych to nikdy nečekala. Díky tomu jsem zjistila, kdo je mým opravdovým přítelem a kdo si na něj jenom hraje.

Jak vás vnímá široké okolí?
Obecně mám v poslední době mám tendence měnit negativní pohled ostatních lidí na bezdomovectví. Osobně znám lidi bez domova, kteří se snaží nejrůznějším způsobem do společnosti zapojit, ačkoli je systém v tomto ohledu vážně neúprosný a začlenění bývá složité. Někteří vaří, hrají divadlo a zabývají se dalšími kreativními činnostmi. Ani byste na nich ani nepoznali, že jsou bezdomovci. Proto, když vidím obouvat se lidi do špinavých bezdomovců v tramvaji, snažím se jim ukázat, že všichni nejsme na stejné úrovni. Stejně tak si normálně žijící lidé vůbec neuvědomují, že místo nadávek na zápach mohou přispět například hygienickými pomůckami či padesátikorunou na sprchu.

Kdyby systém poskytoval větší podporu, neocitalo by se tolik lidí mimo něj. Na úřadech se k vám chovají naprosto arogantním způsobem, v podstatě vás ani neberou jako sobě rovné, ponižují vás. Všechny bezdomovce hází do jednoho pytle a nechápou, že mezi běžným životem a tímto stavem je velmi tenká hranice. Stačí přijít o zaměstnání a nemít blízké, kteří by vás podpořili, nemůžete zaplatit nájem a můžeme si podat ruce. Lidé by si měli umět přiznat, že do podobné situace mohou velmi snadno spadnout i oni sami.

Ne každý se na ulici dostane kvůli závislostem – mnoho lidí prožije osobní krach nebo nečekané osobní události, které ho k tomu chtě nechtě přivedou. Já jsem se tam ocitla kvůli nefunkční rodině, kolega z divadla, bývalý voják, zase kvůli úrazu z povolání. Ani jeden z nás si takový život nevysnil.

Jaký máte vztah k bezdomovcům, kteří jsou zcela na dně a nesnaží se z toho vymanit? A může bezdomovectví přinášet svobodu?
Tito lidé mají jistě mnoho problémů, tím hlavním jsou ovšem alkohol nebo drogy. Jsou natolik závislí, že už na svůj stav téměř rezignovali. Neví jak dál, a tím pádem se stále více utápějí v alkoholu. Je to začarovaný kruh.

Svým způsobem svobodu přinést určitě může, pokud ji někdo cítí v nezávislosti na příjmu, nechození do práce a zkrátka v možnosti dělat věci tak, jak se mu chce. Systém není dostatečně vstřícný a věřím, že to mnoho lidí štve. Jedni moji známí například bydlí v malinkaté komůrce bývalé trafostanice již čtrnáct let, to už je podle mého bezdomovectví na plný úvazek. Nicméně bych řekla, že ve většině případů se jedná spíš o rezignaci. Nedávno jsem například jela v tramvaji s neuvěřitelně, až nesnesitelně smradlavým klukem. Když jsem mu řekla, že by se vážně umýt měl, odpověděl, že už je takhle zvyklý a že mu to vyhovuje. Myslím, že je to spíš smíření než spokojenost.

Existuje mezi bezdomovci určitá hierarchie? A co naopak solidarita či vzájemná pomoc?
Mezi zmiňovanou vrstvou závislých bezdomovců se násilí či konkurence určitě odehrává. Tito lidé se snaží získat vždy co nejvíce sami pro sebe, ať už jsou či nejsou v právu. Někteří z nich se i separují, což je vyčleňuje na okraj této společnosti. Solidaritu jsem nejvíce pocítila v okruhu bezdomoveckého divadelního souboru, kde bylo půjčování peněz či dělení se o bydlení jakousi běžností. Jak už jsem řekla, je to zkrátka o tom, mezi jakými lidmi jste – nelze všechny lidi bez domova házet do jednoho pytle. Já osobně razím heslo: když můžu, tak pomůžu. Nesnažím se ale pomoct lidem, kteří o to nestojí a takových je mnoho.

Co vám tato léta skrytého bezdomovectví dala? Je něco, co byste ráda vzkázala čtenářům?Rozhodně mi to otevřelo oči. Ukázalo se, kdo je pravý přítel a s kým si nemám co říct. Najednou jsem viděla, na koho se můžu spolehnout a kdo je ochoten pomoct a jak se ukázalo, tolik pravých lidí jsem kolem sebe nikdy neměla. Určitě jsem si teď jistější ve vztazích a cítím, že nejvíc mi záleží právě na mých dětech.

Jediné, co bych ráda řekla, je: „Neměřte všechny bezdomovce jedním metrem.”

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Jako Doma . Jejich činnost můžete sledovat zde a jejich jídelnu navštívit tady .