Co vás doopravdy čeká, když se rozhodnete přestat brát psychofarmaka

Asi v patnácti jsem přestala úplně spát. Ani ne rok na to jsem byla diagnostikována s depresí. Ve dvaceti mi pak přišili bipolární afektivní poruchu. Abych byla upřímná, nikdy jsem tyhle diagnózy nebrala nijak fatálně – psychiatrie je odvětví medicíny, ve kterém se u mnoha pacientů neshodne na jednotné diagnóze i několik zkušených doktorů. Každopádně jsem ale přijala fakt, že mívám v životě světlejší i temnější období. A taky to, že některá období temna zřejmě nejsem schopná bez léků úspěšně překonat.

Poprvé jsem brala antidepresiva od svých zhruba patnácti do sedmnácti. Bylo to asi po roce, který jsem trávila většinou zavřená u sebe v pokoji, pořádně nespala a byla přesvědčená o tom, že valná většina lidské existence nedává vůbec smysl. Dostala jsem tehdy údajně ty nejmodernější antidepresiva na trhu, lehká a bez minima vedlejších účinků. Těžko říct, co si pod tímhle přívlastkem lékaři představují, nicméně nikdy nezapomenu na peklo, které jsem prožívala prvních pár týdnů na těchhle lécích. O následujících letech s totálně umrtvenými emocemi radši ani nemluvě. Tenkrát jsem přesně pochopila, co Sylvia Plath myslela tím skleněným zvonem. Po dvou letech a více než deseti kilech navrch jsem ale jednoho dne s čistě mladickým vzdorem popadla krabičku s léky a teatrálně ji hodila do koše. „Už nikdy víc.” řekla jsem si. O několik let později se ukázalo, že to bylo tvrzení poměrně naivní.

Je důležité zmínit, že to, co jsem udělala, by se nikdy dělat nemělo. Vysazování jakýchkoliv psychofarmak je alchymie, která vyžaduje postupné snižování dávkování, tak, aby organismus a hladina hormonů v mozku utrpěla co nejmenší možný šok. Čím větší šok, tím totiž horší “abstinenční příznaky” (ačkoliv doktoři i farmaceutické společnosti tvrdí, že na drtivé většině psychofarmak závislost nevzniká) a taky větší možnost následného relapsu. Takže, jo, bylo mi zle. Nebylo to ale nic oproti tomu, co jsem při vysazování zažila o několik let později. Tenkrát mi především neustále bušilo srdce takovým způsobem, že jsem celé noci přemýšlela jenom o tom, zda může člověk v sedmnácti dostat infarkt. Zvýšená srdeční aktivita je ale u užívání i vysazování psychofarmak jeden z nejčastějších vedlejších účinků, takže jsem přirozeně infarkt nedostala. Taky mě tenkrát hodně bolela kůže, což je sice poměrně vzácné, ale nijak nebezpečné. K tomu se přidala lehká emoční nestabilita, takže sečteno a podtrženo jsem byla několik měsíců v kuse vystresovaná a ubrečená ženská s chřipkou.

Když tahle fáze, která mi připadala nekonečná, odezněla, překvapivě jsem se vrátila do normálu. Začala jsem opět pociťovat barevné emoce – hlavně vztek a lásku, zhubla jsem všechna přebytečná kila a co víc, nezažívala žádný relaps. Myslím si, že jsem tenkrát dokonce opravdu uvěřila tomu, že jsem se uzdravila. Jak jsem ale začala chápat až v průběhu následujících let, pokud trpíte nějakou psychiatrickou diagnózou, už nikdy v životě nebudete úplně “zdraví”. Můžete sice dlouhá léta žít bez jakýchkoliv jejich projevů, stačí ale jedna nadprůměrně stresová situace a než se nadějete, opět se řítíte spirálovitě dolů. Tím samozřejmě nechci říct, že tuhle spirálu musíte vždy zákonitě zastavit pomocí léků. Někdy je ale naneštěstí situace tak rozjetá, že jsou to bez nadsázky buď léky nebo smrt.

Kolem dvacítky se mi začal radikálně měnit život. Nebyly to všechno změny nutně jenom negativní, ale bylo jich opravdu hodně. V tu dobu jsem začala prožívat své první maniakální stavy v životě. Jelikož jsem vůbec nechápala, že se se mnou děje něco špatného, byla jsem vlastně docela ráda – měla jsem spoustu tvůrčích nápadů a energie, spát jsem pořádně nemusela i celé týdny a byla jsem vždy připravená skočit po hlavě do každé příležitosti, která se přede mnou otevřela. Kdybych tenkrát věděla, co se mnou je, snad bych se alespoň pokusila své mánie nějak ukočírovat. Alarm se ve mně rozezněl ale až ve chvíli, kdy jsem si začala uvědomovat, že jsem udělala pár věcí, se kterými bych za normálních okolností z morálního hlediska nikdy nemohla souhlasit. (Lidé v mánii občas více či méně ztrácejí soudnost.) Než jsem však stihla nějak racionálně zareagovat nebo se s kýmkoliv poradit, následoval tak hluboký propad, že dodnes nedokážu pochopit, že jsem ještě tady.

Po měsících mánie moje tělo vyčerpáním zkrátka úplně vypnulo. Pamatuju si, že první tři dny jsem doslova jenom ležela na zádech, bez toho, abych pohnula čímkoliv na svém těle. Potom samozřejmě přišla těžká deprese. Neustále jsem spala, vyhýbala se práci, rodině i přátelům, občas i celé dlouhé týdny nevycházela z bytu a ve všech těch nekonečných chvílích jsem přemýšlela v podstatě jenom o tom, jak se zabít, ovšem bez toho, abych se o to musela jakkoliv aktivně přičinit. I spolykat prášky na spaní se mi totiž tenkrát jevilo jako naprosto nadlidský úkol. Nepamatuju si, co přesně mě po dlouhých měsících v tomhle stavu donutilo se konečně zvednout a jít k doktorovi. Jednoho dne jsem ale dosedla do starožitného kůží potaženého křesla a sympatickému čtyřicátníkovi s brýlemi vysvětlila, že se mi pod rukama hroutí celý život. Taky jsem mu naprosto vážně doporučila, aby mě nechal zavřít do blázince.

„Slečno, to děláme pouze v opravdu krajních případech.” zasmál se doktor. „Vím, že vám to teď tak nepřipadá, ale budete dobrá. Dáme vám nějaké léky a budete v pořádku.” Ještě než jsem dostala recept na pilule s účinnou látkou lamotrigin (používá se u léčby epilepsie a bipolární poruchy), musela jsem doktorovi slíbit, že během jejich užívání neotěhotním. „To jsou ty léky tak silné?” zeptala jsem se ho trochu vyděšeně. Doktor odpověděl, že ne, ale dál mi nic nevysvětloval. A tak jsem začala brát stabilizátory, po kterých se mi ze začátku zhoršila paměť tak, že jsem si často nebyla schopná vybavit ani ty nejbanálnější slova, nedokázala jsem udržet komplexnější myšlenku, ztrácela jsem se i na cestách městem, kterými jsem dřív chodila den co den, několikrát jsem díky své nesoustředěnosti málem vběhla pod kola auta nebo tramvaje, nemohla jsem jíst a už vůbec ne spát, ale – neměla jsem mánie ani deprese.

Po čase jsem k lamotriginu dostala i poměrně silná tlumivá antidepresiva podporující chuť k jídlu, protože “musíte spát a musíte taky něco přibrat” a anxiolytika, protože jsem zažívala stavy silné úzkosti. Nevím, jestli je na místě říct “díky tomu všemu” nebo spíš “přes to všechno”, nicméně po necelém roce na tomhle neuvěřitelném koktejlu se mi povedlo dát si život konečně trochu dohromady. S tím přišla také chuť cítit se opět jako lidská bytost nebo spíš cítit alespoň něco. A tak mé vysazování začalo nanovo. Několik doktorů mi sice řeklo, že s touhle diagnózou budu muset brát léky do konce života, pořád jsem ale hluboce přesvědčená o tom, že jakmile člověk pochopí, co přesně se s ním děje a nezanedbává terapii, má šanci vést kvalitní život i bez psychofarmak. Věděla jsem taky, že vysadit tohle všechno bude mnohem těžší, než zbavit se lehkých antidepresiv v dávce patnácti miligramů denně, touha po “normálním” prožívání ale byla najednou mnohem silnější.

A tak to začalo. Prvních pár dnů úplně bez léků se nedělo vůbec nic, což bylo samozřejmě způsobeno tím, že hladina účinných látek v mém mozku ještě neměla příležitost klesnout. Jakmile ale začalo docházet k poklesu, přišlo utrpení. Ze dne na den jsem přestala úplně spát a to v takovém měřítku, že jsem bez vteřiny spánku byla klidně i víc jak čtyři dny. Ačkoliv jsem se přinutila lehnout si do postele a zavřít oči, všechno v mém těle se jakoby neustále hýbalo a pulzovalo a nezdálo se, že by mělo v plánu se v nejbližší době zastavit. Spánek mi nedokázalo přivodit vůbec nic, bylinkové čaje, seriálové maratony a dokonce ani velká množství tvrdého alkoholu. Do toho se mi vrátily problémy s pamětí, dezorientace a úzkost. Přidružilo se i extrémní nechutenství – kdykoliv jsem se do sebe snažila dostat i tu nejméně náročnou stravu, například banán nebo kaši, mé tělo reagovalo tak, jako bych se do něj snažila vpravit olověné koule. Přišlo zvracení, tlak v hlavě, migréna, bušení srdce. Dále jsem nepřetržitě zažívala pocit, jakoby mi někdo oddělil hlavu od těla. Nevím, jak jinak to popsat, ale na diskuzích o lamotriginu jsem se dočetla, že přesně tenhle stav při jeho vysazování zažívalo i dost jiných lidí.

Tolik k fyzickému tělu. Má psychika se v prvních pár týdnech – kupodivu – držela v rámci pro mě celkem přijatelných mezí. Zažila jsem jednu slabší, asi dvoudenní mánii, která ale díky tomu, že jsem zapojila své racionální uvažování, nevyeskalovala v nic strašného. Objevily se i lehce depresivní stavy, které ale opět člověk s alespoň zevrubnou zkušeností dokáže poměrně úspěšně odbourat, nebo je nenechat dospět do život ohrožujícího stádia. Co už ale bylo horší, byla má extrémní vznětlivost. Myslím, že nikdy v životě jsem nebyla tak přecitlivělá na vnější podněty, jako první dva týdny bez vší té chemie. Štvalo mě vlastně úplně všechno – lidi, zvířata, světlo, čekání, hlasitá hudba – a nebyla jsem se s tím schopná jakkoliv vypořádat. Vyvolala jsem v těch dnech hodně hádek a, ačkoliv to zní strašně iracionálně a sobecky, tajně nenáviděla všechny, kteří si nikdy tímhle peklem nemuseli projít. Všechno má ale své světlé stránky, a hlavně k těm jsem se popisem téhle své dlouhé trnité cesty chtěla dostat. Jestli jsem totiž něco pochopila, tak to, že život na prášcích je možná pro lidi jako jsem já snažší, rozhodně ale není hezčí. S absencí všech -inů a -enů začalo totiž moje tělo opět vnímat věci, na jejichž existenci jsem už skoro zapomněla.

Zaprvé, svět je teď opravdu najednou o dost barevnější. Ať už jde o světlo, zvuky či emoce, všechno jakoby se mě najednou dotýkalo mnohem víc. Mám dokonce pocit, že i vůně mi teď připadají intenzivnější. Také už mě nesvazuje nikdy nekončící povinnost léky brát – ač se to může jevit banálně, potřeba brát v určitou hodinu určitou dávku léků, váš život poměrně komplikuje. Vrátila se mi i jistá životní rozhodnost, schopnost vyjádřit, co doopravdy chci a postavit se za sebe v situacích, kdy se mi děje něco nepříjemného. V neposlední řadě se mi s opětovným zcitlivěním těla i mysli vrátila zdravě lidská chuť na sex, a i požitek z něj je teď mnohem intenzivnější, než jak si ho pamatuju z dřívějška. Tohle všechno mě zatím ujišťuje v tom, že pokud se v rámci mé přetrvávající dezorientovanosti nestanu v nejbližších týdnech obětí dopravní nehody, mám opět na nějaký čas vyhráno.

Občas přemýšlím nad tím, jestli je vůbec možné, že by nějaké léky dokázaly ovlivnit tolik aspektů lidského života. Ze zkušeností několika mých přátel a teď i z mých vlastních ale vidím, že to možné opravdu je. Přesto si ale myslím, že novodobá psychofarmaka jsou svým způsobem geniální vynález, který má skutečnou sílu zachraňovat lidské životy. Co by mi asi tak naordinovali před osmdesáti lety? Elektrošoky a koňské dávky lithia? (Obojí mimochodem v těch nejextrémnějších případech aplikují lékaři dodnes). Stejně tak ale pořád zastávám názor, že medikace není cestou k vyléčení – pokud vůbec nějaká existuje.

„Heleďte se, já vám samozřejmě nemůžu říct, že farmaceutické firmy se na vás snaží jenom vydělat. Ale je to průmysl jako každý jiný. Potřebuje peníze. A ty na aspirinu nevydělá.” řekla mi posledně moje terapeutka, čímž mě v mém přesvědčení jenom utvrdila. Psychofarmaka dokážou dlouhodobě a úspěšně potlačovat symptomy a podle mě jsou pro všechny lidi trpící psychickými nemocemi něco jako berličky – pomůžou, když máte nohu zlomenou a akutně na ni nemůžete došlápnout, když vám už ale zlomenina konečně sroste, byla by škoda opírat se o ně dál. V tu chvíli vám totiž můžou víc uškodit než pomoct. Hlavně s nimi ale nikdy nebudete moct běhat. A život bez běhání, šílení, vzletů a tudíž i nevyhnutných pádů se mi zkrátka nezdá tak dobrý, jako život s tím vším.