William S. Burroughs svým způsobem přelstil smrt. Dokázal žít tím nejopravdovějším hedonismem až do pozdní fáze svého dlouhého života. Když v létě 1997 přeci zesnul, zůstal po něm nesmírný vliv na umělce napříč obory. Autor dechberoucích románů, kterým lze často stěží porozumět, propagátor dadaistických forem umění a otec beatnického hnutí by se dnes dožil sto dvou let.

Život a dílo se u Burroughse proplétají v nejtěsnějším možném svazku – přesto zůstává autorova tvorba krom Nahého oběda spíše neznámá. Obojí si zaslouží krátké připomenutí.

Životní pouť

Burroughsův původ ze smetánky amerického Jihu ovlivnil jeho životní osud jen málo. Klíčovými se namísto toho staly veškeré druhy drog v rozličných kombinacích, posedlost zbraněmi a smrtí, homosexualita, nezodpovědnost. Z nich vyvstává příběh světoběžníka a umělce. Muže, který v Mexiku prohnal kulku hlavou vlastní ženy při opileckém vystoupení na večírku. Mentora beatniků, kteří jej zprvu museli nutit k tvorbě, jen aby za něj byli později nuceni přepisovat štosy v drogovém delirium sepsaných temných vizí. Burroughs byl věčný tulák, jenž se v Maghrebu a Latinské Americe oddával neuvěřitelně levným narkotikům a mladým prostitutům, psal romány a bojoval se závislostmi.

Když mu jeho knížky, nařčení z obscénnosti a následný soudní proces přinesly světovou proslulost, dál ovlivňoval umělce – vymyslel brokovnicové umění a Davida Bowieho naučil dadaistickým technikám – použity byly na albu Diamond Dogs. Svým poselstvím inspiroval plejádu spisovatelů a hudebníků, mimo jiné Joy Division.

Z dnešního pohledu je někdejší kontroverze kolem ‘pobuřujících’ románů, jako například Kdo chytá v žitě, nepochopitelná. U Burroughse je tomu naopak – jeho díla tento zvláštní test času obstála. Podívejme se proč.

Dílo

Bible se prý dá číst, ať už ji otevřete v kterékoliv její části. Je to nesmysl. Pokud zkusíte to samé udělat s Burroughsem, nejspíš to dopadne stejně špatně. V tomto případě ale nepomůže ani pečlivá četba od začátku do konce, neboť kontury příběhu Burroughsových děl se ztrácejí jakoby v konopném limbu.

Feťák a Teplouš jsou autobiografická díla, jimiž si autor nejprve získal pozornost. První zmíněná kniha sleduje syrový vnitřní světa narkomana a dealera heroinu v poválečném New Yorku. Druhé dílo vyšlo v Česku vyšlo spolu s Dopisy o Yage –Burroughsovy zápisky o nenaplněné lásce k milenci doplňuje cestopisem z hledání amazonské byliny s telepatickými účinky. Drogové bloumání v pralesní divočině, protkané korespondencí s Allenem Ginsbergem, patří (navzdory pochybné autenticitě) v mých očích mezi to nejlepší, co Burroughs napsal.

Nejznámějším z Burroughsova díla je pak Nahý oběd – série historek, které pojí dohromady (spíš než děj a postavy) hypnotizující směska sci-fi hororového násilí, existujících i smyšlených drog, sexuálních zvráceností. Právě za něj byl autor popotahován po soudu kvůli špatným mravům. Román Města rudých nocí si oproti Nahému obědu udržuje proplétající se dějové linky, leč jejich sledování je náročné a člověku spíše utkví sugestivní obětní rituály, obnášející sex s nezletilými oběšenci. Přiznávám, že Západní země, které se nesou v podobném duchu, jsem nezvládl dočíst.

Vlastně příjemnou změnou je tedy sbírka krátkých úvah Kočka v nás. Burroughs se v ní zpovídá ze svého vztahu ke svým kočičím souputníkům. Některé úvahy jsou mimořádně roztomilé – například když autor v knize tvrdí, že egyptská domestikace koček nedává smysl z hlediska snahy zbavit se hlodavců: ” Lasičky, hadi a psi jsou mnohem účinnějším prostředkem pro boj s hlodavci. Proto tvrdím, že kočky původně plnily úlohu duchovních spřízněnců, tajných důvěrníků, a že tuhle funkci zastávají dodnes.”

Tak všechno nejlepší, Bille.