Píše se rok 2067 a na světě už není místo pro krutost. Lidstvo dalo přednost dlouhodobému pozitivnímu vývoji populace a planety před sobeckým požitkářstvím a kolektivně zavrhlo způsob stravování, který se tak dlouho a tak vehementně snažilo bránit. Staleté zvyklosti se konečně přežily a daly prostor progresivnějším myšlenkám. Normativní ideologií v oblasti stravování se stal veganismus.
Nápadně krásní mladí lidé sedí pod stromem, obklopeni přírodou, baví se a čínskými hůlkami uzobávají kousky salátu. Při představě, že kdysi bylo normální jíst maso a živočišné produkty, se jim do očí hrnou slzy. „Jak někdo mohl jíst malé jehňátko?” ptá se nechápavě androgynní bytost s třpytkami na obličeji. O bezcitnostech páchaných jejich předky vědí jen od prarodičů nebo z vyučování. Ve škole se učili rozeznávat, která zvířata byla v minulosti domácími mazlíčky a která potravou. Rozdělení na „jedlá” a „nejedlá” je jim cizí. Starší lidé se scházejí v podpůrných skupinách ve stylu anonymních alkoholiků a navzájem si pomáhají překonat traumata, která v nich zanechaly jejich dřívější stravovací návyky.
Videos by VICE
Tak zachycuje budoucnost planety mockument Carnage britského stand-up komika Simona Amstella. Ten se v roli vypravěče vydává ze soucitem prodchnuté přítomnosti roku 2067 zpátky do krví potřísněné minulosti, aby vylíčil vztah společnosti ke konzumaci masných výrobků a jeho vývoj od konce druhé světové války. Amstell se proslavil důvtipem a jízlivostí jako moderátor kultovního hudebního pořadu Never Mind the Buzzcocks a i zde uplatňuje schopnost servírovat kritiku zaobalenou jako dobrý vtip. Absurditám masného průmyslu se společně zasmějí vegani i „masožravci”.
Amstell přitom vychází z myšlenek americké sociální psycholožky a veganské aktivistky Melanie Joy, která ve své knize „Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows” popisuje rozporuplnost současného systému. Jen ve Spojených státech se ročně zabije více než 10 miliard zvířat, uvádí Joy. Většina lidí ale tato zvířata ani část procesus jejich zpracování nikdy neviděla. Pro chov zvířat na maso je třeba vypěstovat výrazně více obilovin, než kdyby sloužily rovnou jako potrava lidem. Velkochov je navíc jednou z hlavních příčin znečišťování životního prostředí.
Joy knížku uvádí anekdotou: Představte si, že sedíte u večeře a hostitel vám mezi řečí oznámí, že právě žvýkáte maso zlatého retrívra. Bude vám maso chutnat i nadále? Asi každému v takové situaci zhořkne sousto v ústech, přinejmenším v západní kultuře. Nepříjemná pachuť zůstane, i když hostitel přizná, že si z vás vystřelil a ve skutečnosti máte na talíři kvalitní kus hovězího.
Skutečnost, že se nám maso „jedlých” zvířat nehnusí, je naučená a kulturně podmíněná, píše psycholožka. Ke psům chováme podobný vztah jako k lidem: Dáváme jim jména, vítáme je pozdravem, sdílíme s nimi příbytek (ne-li i postel), bereme je k veterináři, když jim není dobře, a pohřbíváme je, když zemřou. S kravami a prasaty se naproti tomu „setkáváme” většinou leda na talíři. Protože s nimi nemáme osobní zkušenost, nepřemýšlíme o nich jako o individuálních bytostech, a pokud o nich vůbec přemýšlíme, tak jako o nějakém abstraktním celku. Nad hovězím steakem si nepředstavíme konkrétní živou krávu, které by nám mohlo být líto. Pokud by nám ale někdo naservíroval teriéra, vlčáka nebo čivavu, představíme si obrázky roztomilých štěňátek nebo konkrétních psů z našeho okolí. Vzápětí se dostaví nechuť jejich mrtvá tělíčka vkládat do úst. Proto mluvíme o „hovězím”, a ne o „kravském” mase, a jíme ho zpracované, aby nijak nepřipomínalo zvíře, ze kterého pochází – nebo vůbec skutečnost, že pochází ze zvířete.
Tento stav považujeme za „normální” a „přirozený”. Melanie Joy zastává názor, že za tímto postojem a jeho neustálou replikací na mladší generace je složitý sociální systém, který nazývá pojmem karnismus. Karnismus je ideologií natolik rozšířenou, že názory a praktiky s ní spojené jsou považovány za sociální normu, zdravý rozum, standard. Podobně jako jiné mainstreamové ideologie (například patriarchát) je díky tomu prakticky neviditelná. Jíst maso nám přijde tak samozřejmé, že nad tím nepřemýšlíme. Kdo kdy musel vysvětlovat, proč se rozhodl jíst maso? Lidé, kteří se rozhodli maso nejíst, naproti tomu musí svoji volbu obhajovat nebo se omlouvat za způsobené nepříjemnosti, když kvůli nim hostitel musí připravit i bezmasou variantu. Protože nejíst maso je v naší společnosti považováno za odchylku od normy, existuje pro tento způsob stravování zvláštní výraz. Pojmy „vegetarián” a „vegan” vyjadřují nějaký názor, přesvědčení. Kdo maso jí, ale není „masožravec”, na rozdíl od masožravých zvířat lidé maso k přežití nepotřebují. Anglické „meat-eater” se zase vztahuje jen na jídelníček, postrádá ideologický náboj. Z tohoto důvodu zavádí Joy termín „karnisté”.
Kniha má silnou myšlenkovou podstatu a podkládá svá tvrzení argumenty a fakty, ke konci ale sklouzává k lehce kazatelskému tónu. Amstellovi se naopak daří tomuto klišé vyhnout, téma pro daný formát pochopitelně odlehčuje. Sám je veganem, téma často rozebírá i ve svých stand-upech.
Zároveň však za nic nebojuje. Věci dává komediální rozměr a tím si udržuje nadhled. Ostatně nikdy neměl problém střílet si z vlastní osoby nebo sociální skupiny, se kterou se identifikuje. Ať už má člověk na věc jakýkoliv názor, film je dobrou příležitostí pro reflexi o našem světě, u které si člověk místy prskne smíchy.
