Každý zbožňuje filmy s rukojmími. Kdykoliv je to o lidech, kteří jsou proti své vůli dlouho svázaní někde ve sklepě, láká to pozornost. A to natolik, že filmy jako 96 hodin můžou mít několik pokračování, která vytěží stovky milionů za jednu a tu samou zápletku: sakra, zase někoho unesli. Je to svět, o kterém toho hodně víme z filmů a televize, ale jen malinko z reality.
Co se tedy děje, když nejde o vyumělkovaná zvolání a výhrůžky smrtí? Jaké to doopravdy je vyjednávat s únosci? Anonymní specialista ze společnosti Athena Intelligence s léty zkušeností a pestrou armádní minulostí, který se podílel na návrhu postupu s rukojmími Spojeného království, nám poví, jaké to je být vyjednavačem.
Videos by VICE
VICE: Co děláte, když dojde k nějakému únosu?
Vyjednavač: Říkáme lidem – diplomatům, cestujícím obchodníkům atd. – co dělat, aby se nestali rukojmími, co dělat, když se jimi stanou a jak přežít. To je jedna věc. Dále jsme tu proto, když se to všechno podělá, protože lidé neprošli žádnou přípravou nebo tréninkem, protože chtěli ušetřit pár drobných a všechno to šlo od desíti k pěti. Pak volají někomu, jako jsem já.
Jaký je nejčastější důvod k únosu nebo zajetí rukojmích?
Existuje spousta motivací někoho unést, a může to být cokoliv od ideologických nebo náboženských důvodů přes finanční či jinou trestnou činnost po vydírání nebo dočasnou či chronickou duševní chorobu. Dokonce se i stalo, že jeden z vězňů se rozhodl unést dozorce. Je pestrá škála důvodů k tomu, aby někdo někoho unesl. Ty, které se objeví ve zprávách, jsou politicky motivované nebo následky náboženského fanatismu, protože jsou bohužel pro lidi zajímavé. Taky se můžeme setkat s dočasně psychicky labilními osobami: možná jim nevyšlo manželství nebo jsou to nespokojení zaměstnanci – ti se objevují často.
Kdo vám volá, když někoho unesou? Spolupracujete s policií, nebo jste její alternativou?
Záleží na tom, kde se to stane. Řekněme, že v některých zemích není policie schopná nebo důvěryhodná jako jinde, pak si musíte zavolat pro jiné řešení. Taky záleží na požadavcích únosců, a neříkám, že by si měl někdo ohýbat hřbet, aby únoscům vyhověl, ale taky by se jim neměl protivit a provokovat je, když je situace velmi ožehavá. Často tak nechtějí, aby policie zasahovala, a v takovém případě rodiny nebo organizátoři zavolají mně.
Funguje to s únosci normálně? Je to jako v televizi a ve filmech, kde jsou lidé přivázaní k židlím v opuštěných budovách a požadují odeslání videa?
Byli byste překvapení – převážná většina je. Znovu, dost záleží na motivaci k únosu. Pokud máte na mysli politické a náboženské únosy, pak ano, s rukojmími se nezachází zrovna v rukavičkách, a proto kladu takový důraz na předchozí trénink – na což hodně organizátorů kašle. Ale ano, bývají přivázaní k židlím a tak. Rozhodně přežívají v dost prostých podmínkách. Někdy ani nejsou drženi sami, mohou být drženi s jinými rukojmími. Nejsou pokaždé v temné místnosti za zavřenými dveřmi. V minulosti byli lidé párkrát drženi ve vesnici, kde jim řekli: „Nemáte kam utéct, takže tady zůstaňte, jinak zemřete.” Někdo se přiznal, že často nemusí jít ani o prostor mezi čtyřmi stěnami, ale jen omezení pohybu.
Takže pokud někoho unesou a stane se z něj rukojmí, co radíte lidem, aby dělali?
Pokud dojde na nejhorší a unesou vás, musíte se přizpůsobit. Být pasivní, ale ne odevzdaní – je v tom rozdíl. Představte si šikanujícího ve škole: pokud narazí na někoho odevzdaného, budou se k němu chovat nejhůř. Stejně tak, když narazí na někoho přehnaně útočného, budou ho chtít zapudit. Nestavte se jim, ale nebuďte slabou, brečící troskou v rohu, protože toho využijí. Taky musíte mít na paměti, že všechno, co uděláte ve svém zajetí, budete mít před očima do konce života a budete muset žít sami se sebou, ať už uděláte cokoliv, řeknete cokoliv a jakkoliv se budete chovat. Ať už správně, či ne, budete to mít před očima už napořád.
Proto musí tolik lidí projít opakovanou integrací do společnosti, jinak pro ně bude velmi těžké se začlenit. Potřebují pořádnou psychiatrickou péči, aby překonali prožité trauma. Musí se sebou umět žít a vším, co tam udělali. Učíme je různé techniky, kterými můžou zabít čas, a naučí se, jak sdělit svoje zážitky. Musí se „polidštit”. Pokud vás v případě náboženského únosu agresor vidí jako obyčejného bílého obyvatele Evropy, a tudíž jste pro ně zástupcem nepřítele, je z vás pro něj dobrý cíl. Pokud vás ale vidí jako Johna Smithe se dvěma dětmi, ženou a kariérou, kterému záleží na tom, odkud pochází, a alespoň trochu se zajímá o náboženství, pak je o dost těžší takového člověka zabít, natož ho týrat.
Jak k nim tyhle informace dostanete, když už jsou unesení a nebyli na to připravení?
V tu chvíli už je příliš pozdě. Na to vás to připraví. Ale vždycky si chceme promluvit s rukojmím, je to nejlepší důkaz, že je stále naživu a že lidé, kteří tvrdí, že jej mají, ho skutečně mají. To je totiž další problém: když Johna Smithe unesou, ukáže se hodně lidí, kteří budou říkat: „Já mám Johna Smithe”, ale s kým se potom máte bavit? Potřebujete nějaké důkazy, ideálně důkaz života.
Takže lidi si jen tak vezmou na triko únosy?
Rozhodně. Musíte zjistit, o kterou organizaci jde, kdo je spojenec, kdo je kontaktní osobou té organizace. Bez toho můžete mrhat časem vyjednáváním se špatnými lidmi.
Existuje nějaký časový úsek, po kterém vás nejspíš čekají špatné zprávy?
To je různé. Vždycky to chci vyřešit, jak nejrychleji můžu, ale kolikrát se taky musí našlapovat zlehka – nemůžete na ten problém jen házet peníze, protože to jen láká další únosce. Vážně. Vždycky chci udržovat konverzaci, pokud se vám neozvou, pak je to špatné znamení. Musíte se ujistit, že si před koncem každého rozhovoru sjednáte další schůzku. Musíte si vrátka nechat pootevřená.
Hádám, že někteří unesení nejsou vždycky nevinnost sama. Jste povinen o tom podávat hlášení?
Nejsem. Nejsem policista. Ale předtím než se ujmu nějakého případu, musím ho pochopit a poznat osoby, kterých se týká, a důvody, které k únosu vedly, a kolikrát se všechno předem nedozvíte. Pracuju ale nezávisle a nenechám něco jen tak být, že bych na tom odmítl pracovat. Věřím, že pracuji pro ty dobré a ne pro zločince. S tím špatným, co zločinci páchají, se často nesetkávám. Když ale dojde k únosu dítěte, nenese odpovědnost za hříchy svého otce. Musíte k případům zkrátka přistupovat individuálně.
Dopadají vyjednávání dobře, nebo občas dojde k nějaké tragédii?
Existuje oblastní mapa úspěšných vyjednávání. Pokud byste měli červené, žluté a zelené oblasti, Jižní a Střední Amerika by byly rozhodně červené spolu s nějakými částmi Středního východu – ale většina světa by byla žlutá nebo zelená. Téměř vždycky vyjednávání dopadnou dobře, někdy to ale trvá trochu déle, než by bylo záhodno. Když se zaměříme na Jižní, Střední Ameriku a oblasti západní Afriky, kde je únosů hodně, přijdeme na to, že to jen někoho napadlo: „Někoho s kamarády uneseme a něco málo si tím vyděláme”. To nejsou zkušení únosci. Kvůli tomu často panikaří a nevědí, co dělat. Může se u nich stát, že i když dostanou peníze, rukojmí stejně zabijí.
Už vám něco při případu nevyšlo a sám jste se ocitl v nebezpečí?
Pokaždé je tam riziko, ale často si říkám, že s rizikem pouze pracuju a mě samotného neohrožuje. Zjistím situaci a rozhodnu se, co je potřeba k tomu, aby to bylo co nejbezpečnější pro všechny, kteří jsou do toho zapojení. Ale ano, ocitl jsem se v situacích, kdy jsem nebyl v bezpečí a byl jsem rád, že jsem se odtamtud dostal celý.
Býváte v takových chvílích ozbrojen?
Nenosím u sebe zbraň. V některých případech mám u sebe ozbrojenou ochranku, ale pokud bych musel střílet, pak všechno dopadlo pěkně mizerně.
Předtím jste se zmiňoval, že byste v takových situacích nerozhazoval peníze, protože to pomáhá rozvoji odvětví, ale zároveň jste na něm závislý, protože v něm pracujete – jaká je tedy zlatá střední cesta? Co se musí změnit, aby se věci nevymkly kontrole?
Myslím, že by vlády měly zaujmout postoj „nebudeme vyjednávat, nebudeme ustupovat, nic vám nezaplatíme”. Měly by se toho postoje držet, ale realita velí jinak. Předchozí trénink je základem a téměř vždycky je přehlížen a trénink, kterému se jim dostane, je otřesný. Otravuje mě, když někam přijdu, abych tam svůj trénink odučil, a slyším všechny ty blbosti, co jim říkali dřív. V tu chvíli si jen říkám: „Do háje – co si sakra mysleli, když vám tohle říkali?”
Učím lidi, jak se únosu vyhnout a jak ho přežít. Naopak netahám ty lidi z ulice, abych je dal do temné místnosti a vymlátil z nich za půl dne duši. Někteří to tak dělají. Já ne, je to kravina a pomáhá to jedině vytvořit psychologický stav beznaděje, a to nechcete. Toho tréninku je zkrátka zapotřebí víc a to by pomohlo snížit počet únosů. Nakonec bych byl šťastnější, kdyby se lidi neunášeli, protože bych si mohl vydělávat něčím jiným. Pořád mám příjmy z bezpečnosti a tajných služeb, takže kdyby únosy ze dne na den přestaly, byl bych za to rád.
Je na světě nějaké místo nebo nějaká organizace – jako ISIS nebo mexické drogové kartely – které byste nenavštívil nebo s nimi nechtěl mít co dočinění?
Nemůžete říct, že byste někam nejeli, a musíte každý případ brát individuálně: kdo byl ten, koho unesli? Proč ho unesli? Co vlastně chtějí? Až pak zjistíte, čím můžete přiložit ruku k dílu, a pokud se vám do toho nechce, pak máte zodpovědnost za odmítnutí toho případu. Vaší prací je dostat lidi ven, a pokud se vám to podaří, tak je jedno, jestli únos spáchal někdo ze Středního východu nebo Střední Ameriky – je to fuk, musíte se akorát soustředit na to, jak to dokázat. V některých koutech světa, když už se do toho zapletla policie, se tím kolikrát nemá cenu zaobírat, protože vám nepřichystají vřelé přivítání ani vám nijak nepomůžou a budou vám neustále dělat problémy. Každý případ je jiný.
