Jak jsem zanevřel na kapelu a stal se radši DJem

Jednoho dne prostě zjistíte, že tahat aparáty, bicí apod. do zkušebny a následně rozvážet vejpitky aka spoluhráče z kapely do jejich domovů ve 4 ráno každej víkend za prachy na benzín, je prostě naprd.

Když jsem viděl kolik si vezme třeba DJ (jméno nebudem prozrazovat), kterej hraje s Rytmusem, pak si sbalí komp a konzole do batohu a odjede svym meďákem do luxusního bytu v Ostravě, řekl jsem si, že takhle by to teda dál nešlo. A tak jsem se s vědomím známého přísloví: Když je nepřemůžeš, tak se k nim přidej, ponořil do tajů DJingu.

Videos by VICE

Koupil jsem si základní konzoli Numark Mixtrack Pro II, kterou mi do začátků doporučovali. Prej jí kámošovi i přejelo auto a přežila to. Takže jsem vzal poslední zbytek podpory, kterou jsem tou dobou pobíral, konzoli zakoupil a natěšenej utíkal domů, jak si pěkně zahraju. Je to vlastně něco, jako když si koupíte svojí první elektrickou kytaru, kopii Strata v sunburstu. Vypadá to jako kytara, má to struny, nějak to hraje, ale víte, že cesta i na menší pódium bude ještě hodně dlouhá a na tohodle Stratocastera tam rozhodně hrát nebudete.

Ale co teď? Jak se to jako dělá? Na jakym principu to funguje? To budu muset do sebe mixovat uc tuc? Přece mi neříkejte, že se jenom mačká mezerník, pouštěj písničky a berou se za to takový prachy? Začal jsem tedy od kamarádů DJů zjišťovat nějaký tipy a triky. Základem je samozřejmě ovládací software. Jelikož jsem se učil od profíků, skočil jsem rovnou na Traktor (fakt se to takhle blbě jmenuje).

Nojo, jenže všichni mlžej jak tajný. Byl jsem se učit u několika poměrně vyhlášenejch DJů, a ti mi to vždycky ukázali způsobem: “No to se tady zmáčkne tohle, tady dáš sync rytmu, tady máš tóniny, zmáčkneš červený a zelený tlačítko (vždycky mám všechny žlutý) a je to, vole…”

S dumavým výrazem přikyvuju a dělám, že jsem to pochopil, ale vlastně netušim vůbec nic. Naštěstí v době internetu si člověk dneska poradí skoro se vším a tutoriály na youtube tak dneska umožněj bejt “umělcem” komukoliv.

Jenže když už se konečně naučíte míchat 2 až 4 tracky najednou a do sebe, dostanete se do tajů cue pointů, FX efektů, filtrů, BPM a tónin. To všechno vám zabere asi jenom 478 hodin zkoušení trpělivosti vašich sousedů a ztracenejch dnů života, když tu najednou přijde na řadu první “live” show. Resp. musíte si nějakou sehnat. Nejlíp se k někomu přisrat, k někomu známýmu. Teda vašemu známýmu, ne známýmu jakože celebritě, to dá rozum.

A tak první moje sety proběhly jak jinak než ve vyhlášeném pražském Chapeau Rogue a to s klukama z White Mice a taky se skvělym DJem, co vystupuje pod jménem Boy From Sunday School.

Svůj set jsem tedy poprvé začínal v čase 22:24, což v tomto podniku znamená, že tam kromě barmana, sekuriťáka, vašich 2 kamarádů a vaší holky, nikdo jinej neni. Byl jsem pochválenej, že třetina mýho setu byla použitelná, a spokojeně zabral místo na baru.

Do příštího “koncertu” jsem okoukal a odposlouchal pozdější atmosféru zdejšího podniku a svůj set tomu přizpůsobil. Tentokrát však přišla jiná rána. Místo zmiňovaného hraní v čase 00:00-02:00 byl původní plán přesunut a moje show měla být až v 03:00-05:00. Což v kombinaci toho, že se tam člověk dostavil už pro jistotu o dvě hodiny dřív, značné únavy tak pozdních hodin a menší epilepsie, které kombinace stroboskopů a Jacka Danielse v akční nabídce za 49,- prostě dobře nedělá, nebyla zrovna nejlepší konstelace. Tak co, no, pustil jsem se do dalšího setu.

Ovšem tentokrát bylo vše naopak, když se mi podařilo zbavit několika otravnejch holek, co chtěly pustit nějakou nesmyslnou písničku, kterou jsem stejně neměl, podařilo se mi uchránit svůj Macbook Pro před politím Jackem s kolou (v akci), kterej prostě z tý klávesnice nedostanete, stále nebylo vyhráno…

Crowd byl totiž nelítostnej, a pokud hrajete to, co se líbí vám, je velká pravděpodobnost, že zbytek odejde do dalšího patra nad vámi, kde hraje někdo, kdo na rozdíl od vás, 100% ví co dělá.

Takže většina mýho umu a snažení šla vniveč. Nakonec jsem se zkušeného DJe z hořejšího patra rozhodl porazit laciným tahem a začal jsem pouštět Spice Girls, Hanson, Backstreet Boys a podobné hity našeho mládí z iTunes, které dostaly publikum okamžitě do varu.

Z dalších akcí a jiných klubů jsem taky zjistil, že samozřejmostí není ani vyhovující zázemí. Když už se teda dočkáte svojí produkce, která teda nezačíná, jak bylo napsaný na plakátu, zjistíte, že v místním podniku nemaj zrovna pasující mix, kabel, cinch, cokoliv, co vám prostě může znepříjemnit, nebo znemožnit hraní. Popř. jste si něco zapomněli doma.

Nicméně ze všech těchto zkušeností jsem se nakonec našel v takzvaných Mashupech. Jde o míchání více různých písniček do sebe a vytvoření tak jedné jediné.

Mashupy mají výhodu v tom, že jeden song znáte vy a ten druhej třeba publikum, takže jsou všichni spokojený a je to takovej kompromis, kterej jakžtakž funguje. Jediná nevýhoda mashupů je ta, že publikum s menším IQ, které jde samozřejmě ještě postupně dolu s tím, jak se blíží čim dál ranější hodiny a narůstá konzumace alkoholu a drog, brzo přestane chápat, proč dneska ty Backstreet Boys zněj tak nějak jinak.

Proto je také dobré pozorovat, na čem publikum právě frčí, a snažit se s ním udržet krok. Pak sice klesá inteligence i vám, ale dostáváte se na stejný level zábavy a vzájemná symbióza pomůže udělat správnou párty.

Jak tedy vidíte, ačkoliv se DJing zdá oproti hraní v kapele jednodušší a snazší, jeho cesta je stejně útrpná, jako ta kapelní. Akorát tady jste na to navíc sami. To přináší výhodu např. v honoráři, (100% jde pouze vám) a je to taky méně náročný na vybavení (starší PC s DJ programem, konzole některé kluby nabízejí k zapůjčení, i když většinou polovina tlačítek a knobů chybí nebo nefunguje). Ale samota má i negativní stránky. Před show čekáte sami, a tak musíte např. odrážet balení ošklivých a ožralých holek na baru, po čas setu si nemůžete odskočit na záchod, ani pro drink, a tak celkově je to vhodný koníček spíše pro samotáře.

Nicméně svojí snahu nevzdávám, na Mercedes to zatim nevypadá, ale za pár let už bych mohl možná dovolit nějakou starší Fabii na splátky, abych měl v čem rozvážet kluky z kapely.

Film We Are Your Friends volně inspirovaný DJem Vegym přichází do kin již dnes!