Na vztah lásky a sexuality v historii se díváme většinou jako na vztah dvou slavných sester, nadpozemské Jessie a zkažené Morgiany. Ve skutečnosti byla Morgiana v časech zdánlivě prudérnějších zábavnější patronkou, než si vůbec myslíme. Může nás o tom přesvědčit třeba to, jak se obtiskla do vynalézavosti našich nejstarších předků – sloužily pravěké venuše opravdu jako kultický předmět? A jak působila soulož figurek ještě před tím, než jsme se jí mohli smát v Team America? Co se stalo Aristotelovi, který propadl krásné a mladé ženě? A co všecko se dá najít na půdě po babičce?
Umělecký řezbář Marek Minář vyrábí mimo jiné erotické instalace pro muzea sexu. Dva pohyblivé “betlémky” mu vystavilo muzeum Sex Machines u pražského Staroměstského náměstí. Teď má zakázku od muzejníka Romana Szturce, který nově otvírá Museum of Love ve Vejvodově ulici kousek od Národní třídy. O jejich práci jsme si popovídali.
Videos by VICE
VICE: Jste umělecký řezbář, katolík a živíte se i vyřezáváním náboženských figur a betlémů. Jaký vztah ke svým dílům máte? Cítíte jiný vztah k těm náboženským a jiný k těm do erotických muzeí?
Marek Minář: U sakrálních věcí je velký problém v tom, že už jich bylo vytvořeno obrovské množství a autory byli také muži, kteří dosud nenašli sobě rovné. Vytvořit kvalitní sochu Krista je obtížnější, protože je třeba vyjádřit něco složitějšího než erotický výjev. Ten je samozřejmě zábavný, ale je třeba jen znát anatomii.
Tradičně se řeší dilema, co v erotice (resp. pornu) uměním ještě je a co není, co je kýč a co není. Považujete své erotické instalace za umění?
Svoje erotická díla považuji za umění, neboť bylo nutné něco umět, aby vznikla. Spojit vyřezávané sošky s mechanikou a umístit je do scény nebylo jednoduché. Těší mě, když je jimi divák nadšen a rozveselen.
Dvě vaše instalace je možné vidět v muzeu sexu Sex Machines u Staromáku. Jak došlo ke spolupráci s muzeem? A byl jste tam a viděl svoje dílo v expozici?
Poslal jsem do muzea odkaz na YouTube a dohodli jsme se. S instalací obou děl jsem spokojen, mohu říci, že umístění je důstojné.
Mají pohyblivé erotické instalace svou historii? A jaký měly účel? Proč si lidé nechávali vyřezávat své souložící zmenšené napodobeniny?
Erotické mechanické výjevy se příliš nevyskytují. Souvisí to nejen s jejich pracností, ale i s jistým rizikem, že tvůrce či majitel bude pokládán za nedospělého či úchylného jedince. Když jsem na svých mechanismech začal pracovat, pokusil jsem se sehnat co nejvíc informací. Nejstarší pohyblivé vyobrazení kopulující dvojice, které jsem objevil, bylo z Vídně, z druhé poloviny 19. století. Toto dílo se vyskytuje v několika variantách, i značně mladších, poháněných elektromotorem.
Sousoší souložící dvojice divákovi (muži) může přinést uspokojení ve více rovinách, od veselosti, estetického zážitku a u některých děl či u zvlášť disponovaného diváka až vyvrcholení.
A jakou to má historii? Co třeba pravěké venuše?
Dívám-li se na pravěké venuše, nemohu se zbavit dojmu, že je tvořil někdo nám blízký. Pokouším se představit si, co ho k tomu vedlo. Standardní vysvětlení praví, že jde o kultovní předměty, nicméně je možné, že je tvořil někdo, kdo se ke skutečné ženě moc nedostal a svůj smutek vyřešil tímto způsobem. U kultovního předmětu bych čekal velké, kolektivu viditelné rozměry. Venuše jsou spíše drobné, sloužící tedy spíše individuální potřebě.
Připravujete novou řezbu pro umělecké muzeum lásky ve Vejvodově ulici. Proč jste si vybral k práci pro umělecké muzeum zrovna příběh Aristotela a Phyllis?
Aristoteles a Phyllis je starověký příběh, který staví muže do role směšné postavy, ovládané krásnou ženou. Protože mám ve svých výjevech rád humor, nemohl jsem na Aristotela zapomenout. Žena se pro roli komické figury moc nehodí, to je jeden z hlavních úkolů muže.
Původně měl tento apokryf fungovat jako mravokárný příběh, exemplum, jako odstrašující případ toho, co se stane, když se “nebudeme chovat patřičně”. Myslíte si, že v pozdějších vyobrazeních téhle dvojice se exemplum odráží? Nebo spíš dobře sloužilo jako erotický motiv?
Na všech uměleckých dílech s tímto tématem byla erotičnost trochu skrytá, oba byli vždy oblečeni.
Až dnešní doba nás učí, že neexistují následky špatnosti nebo hlouposti. Naši předkové v tom měli ale jasno. Mudrc Aristoteles se díky své touze nechal obelstít mladou ženou, která ho osedlala a jezdila na něm jako na koni. Učenec si ani nic neužil a byl pouze terčem posměchu. Není to ani tak morální, jako spíš praktické naučení pro starší pány: s mladou ženou budete vždy za blbce.
Vytváříte instalace sám, nebo s někým spolupracujete?
Všechno vytvořím sám, kromě polychromie (barevná úprava), kterou má na starosti syn Ondřej, neboť můj cit pro barvy není nijak oslnivý.
Co si u Vás zákazníci objednávají nejraději? A přicházejí s vlastními nápady?
Každá tato mechanická scéna zabere více měsíců až půl roku. Není jich zatím na světě tolik, aby se dala vysledovat tendence. Jde zatím o to, aby se to divákům líbilo. Zákazník zadá téma (například model starého veřejného domu) a zbytek ponechává na mně.
Jak vznikl nápad vybudovat erotické muzeum?
Roman Szturc: Myšlenka vznikla v Paříži, kdy jsem tam navštívil erotické muzeum vedle Moulin Rouge. V Praze chybí v takových muzeích autorské sochy a obrazy. Abych to nějak oživil a přinesl něco nového, tak jsem začal oslovovat různé umělce. Stal se z toho můj koníček.
Odkud pocházejí exponáty a jak jsou staré?
Začal jsem je sbírat, i na cestách. Z Indie mám pás a podprsenku cudnosti. Nikde jinde v Evropě jsem na to nenarazil. Ze Švédska zase pokerový stůl z dámského baru, chyběj na něm už jen karty ( kolem stolu jsou židle s robertky na sedácích ). Tady mám vodní vibrátory, z roku 1930 až 40, jsou z Anglie – vnuk je našel na půdě po své babičce. Pak takový šílený kolo z Amsterdamu, které pořídil manžel své manželce. Byl to takový starý dědeček už v té době, co jsem se s ním setkal, paní už chudák mrtvá. Ale kolo furt funguje ( na pedály je připojen robertek, který při jízdě proniká sedlem ). Něco jsem sehnal přes internet, no a pak oslovuji umělce. Za umělci chodím s vlastní vizí a oni si to zpracovávají po svém. Po jednom jsem chtěl, aby mi vyrobil zrcadlo, kolem dokola rámu měly souložit různé páry. Ale on to pochopil prý tak, že je to zakázka pro indický konzulát! A já říkám, jaký indický konzulát, jsem z Ostravy! Dal tam prostě slony, celé to vypadá tak indicky a super.
Od řezbářů mám dále třeba křeslo pro dominu nebo 400kilovou sochu Hulka s řetězy, ke které lze připoutat submisiva.
Pojí se k exponátům nějaké historky?
Každý exponát tu má svůj příběh – s jedním řezbářem jsem si domluvil schůzku, přijel jsem za ním a říkám, chtěl bych vyrobit to a to, a on na mě pustil psa. A musel jsem utíkat, přes plot skákat, protože on byl pobožný, on dělal samé Kristy, samé pobožné věci, a já po něm chtěl padesát penisů.
Jaká je spolupráce s umělci?
Někteří řezbáři jsou stydliví, dělají sochy pro kostely a tak, a já jim třeba zadám, aby zpracovali téma školy sexu, pro gaye. No, zpracují to tak střídmě. Jinak jsem zaznamenal změnu v přístupu, když jsem muzeum přejmenoval z muzea sexu na muzeum lásky, tak to pak šlo. Někteří tvůrci ale přichází a dodávají, že je to, co vyrobili, plně funkční.
Co je účelem Vašeho muzea?
Pobavit návštěvníka.
Proč bychom měli Vaše muzeum navštívit?
Proto, že nikoho nekopíruju, prostě jsem postavil muzeum lásky tak, aby byl každý nadšený. Erotiku podávám s humorem a tajemnem. Uvidíte u nás originální věci, které nenajdete nikde na světě.
