Když jsem byla malá, označovala jsem starší černochy v televizi za svoje špinavý dědečky. Když jsem byla větší, zajímalo mě, jestli se nechal někdy někdo přeoperovat na černo, když to šlo u Michaela Jacksona na bělo. Máma nevěděla a mě to pak přestalo zajímat, když jsem se rozhodla, že novým smyslem mýho života bude pořídit si harfu (což taky nevyšlo).
Letošní nominace na Oscary jsou nečekaně výhradně bělošská záležitost, na rozdíl od Zlatých glóbů, tak jsem se rozhodla, že to vyvážím představením Empire, k jehož sledování se spousta jeho diváků zdráhá přiznat. Pozor, neplést si s Boardwalk Empire, to je ten áčkovej seriál o mafii.
Videos by VICE
Dneska koukám na Straight Outta Compton, zatím poslední díl Empire mám totiž už za sebou. Tyhle dvě věci mají vlastně dost společného, namátkou skoro výhradně černošské obsazení, hudbu na prvním místě v žebříčku hodnot, rodinu (ať už v jakýmkoliv smyslu) hned na druhým a navíc se to hemží protagonisty, kteří vzešli z ničeho a vypracovali se až na vrchol, to bude populární asi vždycky. Dávají nám naději, že i když pocházíme odněkud z horní dolní, rodiče nemají prác, mynemáme ani korunu, od toho našeho nic, k na první pohled naivnímu všemu, to nemáme zase tak daleko. I Tupac už v sedmnácti letech věděl, že je lepší to mít odmalička těžký.
„Když vyrůstáte šťastně, příliš šťastně,víte co, jako v pohádce, ne v pohádce, myslím když vyrůstáte s tím, že každý Vánoce dostanete dárek a každý narozeniny dostanete dárek a každý prázdniny jsou prázdniny a všechno je „broskvový” a vaši rodiče se o všechno postarají, prostě jen vyrůstáte. Nemyslím si, že vás to připraví pro svět. Moje máma měla fakt špatný dětství a můj táta měl špatný dětství a já měl špatný dětství ale miluju svoje dětství, i když vím, že to bylo špatný, miluju to. Mám pocit, že mě to naučilo tolik a teď mi připadá, že mě nic nerozhodí. Víte co, nic na tomhle světě mě nemůže překvapit.”
U Empire se tenhle vztah napíná do extrému. Každá z hlavních postav původně chudý filadelfský rodiny dokáže najít řešení za každých okolností, možná proto seriál přerostl v tak návykovou záležitost. Zdá se, jako by chudičkej původ znamenal už sám o sobě částečný vítězství. Ideální poselství pro nižší a střední pracující třídu, tím pádem většinu televizních diváků-
Jeden kamarád, scénárista z Londýna, se o tomhle seriálu zmínil spojením slov batshit-crazy, ale že na to i přesto z neznámého důvodu nemůže přestat koukat, i když se mu ani většina z použité hudby nelíbí a normálně by si ji asi nikdy neposlechl. Čím to?
Na Empire se můžete dívat (a poslouchat to) minimálně ze dvou důvodů, pokud správně počítám.
V případě, že se ve vašem životě nic neděje, v Empire se vždycky něco děje. A každou chvíli něco jinýho – od vraždy, přes těhotenství, nečekaný aférky a odhalení naprosto nových souvislostí. Člověk to kolikrát ani nestíhá sledovat, stejně jako dnes už klasických telenovel typu tureckého Velkolepého století nebo argentinského Divokého anděla. Zkrátka vychází z přirozený divokosti svýho etnika. Neviděli jste jeden díl? U dalšího už je všechno jinak, možná to už hrají i jiní herci. Dohraje písnička a už je ve vězení, táhne to s někým novým a tak podobně… v Empire jen se otočí a najednou zpívá písničku, která vznikla asi během toho krátkýho otočení a pracuje s tolika beatama, že vám bude bušit srdce dost možná ještě hodinu poté.
Druhým důvodem je rozpoložení, kdy se vám zdá, že se toho děje u vás reálně příliš mnoho. Zkuste se podívat na Empire a budete si připadat jako na dovolený. Tyhle dva zcela protichůdný důvody umožňují koukat na to skoro v jakýmkoliv stavu.
Empire je přiznaný klišé od začátku, jak příběhově, tak hudebně, právě tím se sebou ale zvládá pracovat. Klasickej pohádkovej koncept v prostředí dnešní hudebnický smetánky? Skutečný miliardový království černý hudby? Pohádky fungují i pro dospělé, ale při jejich přesazování do současnosti nebo spojením s jinou kulturou se jejich poselství často ztratí někde v kontextu, viz. Sněhurka z roku 2012 nesmyslně zakončená bollywoodským tanečním happyendem. Vzájemně se poruší tyhle dva křehký světy. Empire ale bere v potaz realitu jako vodítko k pohádce (i opačně) a proto z ní vychází, odkazuje se, vrací. Ani tohle království není postavený z nebeských mraků, ale peněz drogových dealerů. Nechybí sex, lži, manipulace, nemoci, podvody, zklamání a hlavně emoce promítnuté nejen do textů písniček.
Navíc se zdá, že i přes to, že se nacházíme v mužském světě, ženské postavy v něm umí chodit neméně a to nám dává další divácky přátelský rozměr – gendrovou vyváženost. “Král” tu sice stojí v centrální roli, ale koho si divák vybere za hlavní postavu, zůstává výhradně na něm, protože třeba přímo jeho partnerka se s ním může schopnostmi i temperamentem bez problému srovnávat.
V roli hudebního krále/krále ulic, Luciouse Lyona, tu máme Terrence Howarda, primárně herce, který vydal jediné album Shine Through It. Ztvárňuje postavu hudební legendy velikosti legendárního Tupaca, ale navíc šéfuje newyorskýmu vydavatelství nesoucímu název Empire.
Herec už hudebně doplnil některé svoje předchozí filmy, třeba právě oscarové Hustle&Flow. Hraje tu po boku Taraji P. Henson, stejně jako v Empire, kde představuje „lidský hurikán” přezdívaný Cookie. Film Hustle&Flow se odehrává v Memphisu, hudební mecce Ameriky. Z jeho hudebního zázemí vychází i předloňský film přímo pojmenovaný Memphis, atmosférický celovečerní videoklip o černošském muzikantovi Willisu Earl Bealovi, postrádajícím motivaci k plánovanému natočení desky (paradoxně ke všemu tomu, co jsem výše zmínila). Jeho protagonista se dva roky zpátky potuloval sám, ale s maskou na hlavě, po festivalu v Karlových Varech a budil rozruch řečmi o smyslu života.
Lucious Lyon na rozdíl o něj srší motivací až nadpřirozeně, to samé chce i od tria svých synů, dynastie Lyonů, z nichž by měl jen jeden jediný jeho království v brzké době zdědit. Ale který? Nejstarší z nich je vzdělaný, ostatní dva zase mají hudební talent, postupně se ve filmu projevující prostřednictvím občas až příliš velkolepých vystoupení doplněných skladbami v produkci například Timbalanda, doprovázených třeba i Pitbullem nebo Aliciou Keys. Do hudby se promítají i rychlé telenovelové zápletky a témata řešená v jednotlivých dílech, často transformované obrazově přímo do podoby hudebních videoklipů s dokonalými choreografiemi, dnes běžně doprovázejících miliónové hity interpretů typu Kanyeho Westa či Beyoncé.
Člověk je ochoten, díky dokonalému technickému zpracování, vizuálnímu náboji tanečních vystoupení i prostředí a vesmírné rychlosti dění, skoro zapomenout, jak moc mimo svůj vkus se sledováním Empire nachází. Nejednou ho pak praští do očí absurdní situace jako nahrávání desky ve vězení, ale s přihlédnutím k pohádkové neskutečnosti většiny seriálových výjevů to snad nakonec smířeně a skoro až s radostí akceptuje.
Nikdy by mě nenapadlo, že se dají spojit v jednom seriálu dohromady označení, spojující se zrovna tady v titulku článku. Možná právě propojením s hudebně vyzrálým světem menšiny, která nepotřebuje formát muzikálu, aby postavila celý seriál na hudbě. Možná upřímným povědomím, z jakého prostředí seriál vychází a koho představuje. Bez zástěrek toho, jak těžký to vlastně je, stejně motivuje diváky to nevzdávat, i když občas musí jít jinou cestou, než si vytyčili. A třeba pro peníze natočit reklamu na Pepsi, žádný omluvy.
Nehledě na to, že seriál slouží dost nenápadně i jako vzdělávací prostředek k seznámení s nejen černošským výtvarným uměním. Hemží se navíc skrytými odkazy a to ne výhradně hudebními, ale třeba i politickými. V textu protirasistické písně Powerful zmiňují Malcoma, odkazujíc k Malcomovi X, historické postavě černošského islámského duchovního a bojovníka za lidská práva, zavražděného roku 1965 členy vlastní sekty. Kdo by na první pohled řekl, že může mít hudební seriál plný popu a r&b několik dalších vrstev? Impérium vrací úder – nepozorným kritikům.
