Na soutoku řek Eufrat a Tigris, kde se nacházelo centrum starodávné Mezopotámie, leží území mokřadů zvané Ahwar jižního Iráku. Místní kloužou po vodních kanálech na vlastnoručně vyrobených loďkách a vodou kráčí buvol. Bylo to právě tady, kde si Sumeřané mezi čtvrtým až třetím tisíciletím před naším letopočtem vybudovali domy z rákosí, které tady budují dodnes. Někteří dokonce věří, že zdejší irácké bažiny byly sídlem první a jediné utopie na světě – biblické Rajské zahrady. I kdyby to byla pravda, lidská přítomnost se na zdejším kraji znatelně podepsala. V padesátých letech zde vláda započala vysoušení půdy za účelem vytvoření zemědělsky využitelných pozemků, zanedlouho poté se ale začalo s těžbou ropy. Následně v průběhu 80. a 90. let tady Saddam Hussein během války s Íránem zničil krajinu, aby nemohla nepříteli posloužit jako úkryt. Až po jeho svržení podmíněném invazí amerických ozbrojených sil v roce 2003 propukly snahy o obnovení zdejšího ekosystému, při kterých místní naplnili hráze vodou a vrátili se do svých původních domovů. Trvalo více než jednu dekádu, než se organizace UNESCO konečně v roce 2016 rozhodla zařadit lokalitu na seznam světového dědictví pod hlavičkou „tří archeologických nalezišť a čtyř mokřadů“. Nicméně podle dozoru světového dědictví jsou tři ze čtyř částí území nedostatečně chráněné, zatímco vládní prostředky neustále proudí do těžby ropy místo náležité ochrany a zajištění plošného přístupu k vodním zásobárnám. Ale místní Arabové z bažin stále neztratili naději v to, co jejich předkové považovali za ráj na Zemi.
Jednoho mlhavého rána letos v březnu jsem se ocitla v těchto iráckých bažinách společně s rodinou Sayyida Raada. Žijí tady uprostřed ničeho, daleko od moderních vymožeností města a pevně věří, že má jejich životní styl své výhody. Pozorovala jsem je, jak dojí svého buvola v předem daných intervalech. Nihaya, což v arabštině znamená „konec“, je asi desetiletá dívka, která se sebevědomě procházela po okolí jako zkušená pastevkyně. Její otec a starší sourozenci, Hoda, Ahmad a Murtadha, dělali to samé. Ženy, jako je Nihaya, jsou tu silné. Dny tu tráví péčí o dobytek a dojením buvolů, sběrem rákosu k prodeji a rybařením.
Videos by VICE
Následující noc jsem strávila s rodinou v jejich domě postaveném z rákosí. (Mnoho rodin stejného kmene žije nalepených jedna na druhou ve stejných příbytcích.) Celou noc nás hlídal buvol, který se o rákosovou konstrukci drbal na hřbetě. Když jsem se probudila, Sayyidova žena Halima připravila pro všechny snídani, zatímco její dvouleté dítě stále spalo na zemi, kde trávilo noc v blízkosti své matky. Po jídle jsem vykročila z domu a zjistila, že se buvoli vypravili na svou každodenní pouť bažinami. Předtím, než zapadne slunce, se všichni vrátí, jako by se měli vrátit do ráje, který tady všude kolem nás kdysi býval.
This article originally appeared on VICE US.
