Když dívkám v pubertě naroste penis

Catherine a jeho bratranec Carla, oba jsou guevedoces

Puberta je složitá pro asi úplně každého. Někteří si ale musejí projít mnohem horšími věcmi, než jaké jsou obvyklé. Jonny vyrůstal prvních jedenáct let jako dívka, než mu znenadání narostl penis.

V Dominikánské republice žije skupina lidí, kterým se říká guevedoces – vyrůstají jako ženy, ale stanou se z nich muži. Jonny se objevuje v novém pořadu BBC Countdown to Life. Má za cíl objevovat tajemství – jakými způsobem jsou naše životy ovlivněny vývinem v děloze. Mluvil jsem s moderátorem, doktorem Michaelem Mosleyem o jeho zkušenosti s guevedoces a o tom, co se při natáčení naučil.

VICE: Odkud se vzal nápad na tento pořad, doktore?

Dr. Michael Mosley: První měsíce našeho života jsou doposud neprobádané pole. Současná technologie nám umožňuje lépe vykreslit tyto záležitosti a pochopit, co se děje. Chtěli jsme se pořadem ponořit do tohoto tajemství a vypátrat co se přesně děje – nebo co se může při pokazit. Je to pouhých devět měsíců, ty však ovlivní dalších čtyřicet, padesát let života.

Jak jste se doslechl o guevedoces?

Poprvé už na medicíně. Teprve v sedmdesátých letech je přitom popsal výzkumník z Cornellu. Říkal jsem si: “Jak je něco takového vůbec možné?” Nápad natočit o tom dokument se mi honil hlavou delší dobu, ten správný důvod ale chyběl. Když se vyskytla příležitost právě u tohoto natáčení, řekl jsem: “Musíme guevedoces natočit, vždyť je to fascinující věc!”

Takže se tento jev objevuje jen v Dominikánské republice?

Ne, ty případy jsou známé napříč celým světem. Co je na lidech z Dominikánské republiky unikátní, je to, že jsou vůči guevedoces extrémně chápaví. Přístup: “Nojo, někdy se z holky stane kluk, tak to prostě je”, je ve světě skutečně neobvyklý – jinde jsou totiž vnímáni jako nenormální a je s nimi zacházeno mizerně.

Co vlastně víme o důvodech, ze kterých tento proces nastává?

Nyní máme poměrně dost informací. Je to pozoruhodné, ten fenomén, kdy vám při přechodu k pubertě znenadání naroste penis. Důvody však pramení z vývoje v děloze. Do zhruba šesti týdnů po početí nemá plod pohlaví. Až poté, máte-li XY chromozom, dostává se ke slovu testosteron – zejména máme na mysli dihydrotestosteron.

Pokud jej nemáte, bude z vás dívka. U guevedoces chybí právě dihydrotestosteron, takže se po narození jeví jako děvčata. Jejich varlata jsou skryta uvnitř těla a vypadají vlastně jako by měly ženské pohlavní orgány. Když ale přijde puberta a s tím příval testosteronu, stačí to na růst penisu. Z holky se stává kluk.

Jak se s tím ty děti vyrovnávají?

Často už to znají třeba od bratranců. Jev se totiž objevuje u relativně malého počtu rodin a to u zhruba jednoho dítěte z devadesáti. Jsou na tu možnost připraveny. Brzy se objevují signály, u koho proměna nastane. Matky si často všímají, že některé z oněch dívek řádí jako kluci.

Od ostatních dětí pak často přichází přeci jen určitá forma popichování. Těžko si nevšimnout, jak se z kamarádky stane najednou kluk. Obecně je ale atmosféra tolerantní.

Z dokumentu je patrné, jak se rodiny chovají ke svým dětem až do poslední chvíle jako k dívkám – a to navzdory tomu, že často si uvědomují, jaká zásadní změna se blíží.

Přesně tak. V některých případech si totiž děti rozhodnou ponechat ženskou identitu. Věc je možné řešit plastickou chirurgií. Jednoduše si řeknou “Zatraceně, celý život jsem byla holka, proč to mám najednou měnit?” My jsme pracovali s dětmi, kteří se stali chlapci – například teta jednoho z nich ale zůstala ženou.

Dr. Michael Mosley

Co jsme se díky studiu guevedoces vlastně dozvěděli?

Zmíněný výzkum ze sedmdesátých let podnikl spoustu pátrání. Výzkumnice si například povšimla, že starší mužští guevedoces nemají nápadnou prostatu. U většiny mužů se s věkem zvětšuje a to vede ke chronicky známým problémům s močením. Proces, který u guevedoces nastává, stál u zrodu léku, který zvětšení prostaty řeší. Ke všemu se zdá, že funguje na léčbu vypadávání vlasů!

Říká nám fenomén guevedoces něco o našem nahlížení na gender?

Rozhodně, ukazuje na jeho neuvěřitelnou komplexnost. Jednou z věcí, kterými jsme se zabývali, byly transgender děti – hoši, která jsou od raného věku přesvědčeni, že jsou dívkami a naopak. Myslím, že nejspíš je to ovlivněno i procesy v děloze a nejde o jasný vliv vlastní volby, nebo působení prostředí.

Přístup k těmto dětem býval takový, že se jim snažili lidé domluvit, poučit je vlastně o tom, že se “pletou”. Důkazy jsou ale velmi přesvědčivé – když vyvíjíte na transgender dítě nátlak, aby se chovalo normálně, vede to k vysoké míře sebevražednosti. Lidé se rodí s rozmanitými potřebami. Proto nemá smysl předstírat, že jsme všichni stejní, že musíme žít podle jedné konvence.

Takže jde o zásadní důkaz toho, jak dění v děloze ovlivňuje zbytek našich životů.

Jeví se to tak, že se v různých fázích vývoje startují procesy, které změní život v různých ohledech. V případě guevedoces je to zcela zásadní záležitost. Podobně pak u příběhu Mati, transgender dítěte, což v pořadu řešíme.

Zmínil jste se, že natáčení zcela proměnilo vaše přemýšlení o genderu. Jak?

Už nějakou dobu se mi honilo hlavou, že hormony, působící v děloze ovlivňují nejen fyzický vzhled, ale i procesy v mozku. Neříkám, že mají ženy a muži na sto procent odlišné mozky, ale důkazů je spousta.

V Cambridge jsem spolupracoval s profesorem Cohenem, kterého napadla idea, že lidé jsou buď empatičtí nebo systematičtí. Ti spíše systematičtí mají rádi data a jejich sběr, empatičtí jsou více propojeni s pocity. Obecněji spadají muži k systematičtějším lidem, ženy k těm empatičtějším. Profesor Cohen věří, a existují pro to důkazy, že na to mají vliv právě hormony působící v děloze. Je to nicméně velmi kontroverzní záležitost. Genderové studie se tomu nikdy nevyhnou – příliš často bývaly využívány k utlačování žen.

Co vás na natáčení nejvíce překvapilo?

Toho je spousta. V prvním díle jsem se věnoval tomu, jaký vliv má strava prvních pár hodin po početí. Perfektní bylo třeba setkání se sedmičlennou rodinou. Natáčet ale právě o guevedoces byl můj sen. Celkově bylo skvělé potkávat všechny ty neobyčejné lidi. Měl jsem na začátku pocit, že se v tématu vcelku vyznám. Tohle mě ale přesvědčilo o opaku.

Takže co si máme z pořadu vzít za ponaučení?

Tak třeba to, že existuje fantastická, avšak špatně probádaná, oblast života, z níž ač si nic nepamatujeme, tak výrazně ovlivňuje naši existenci. Doufal bych tedy v to, že se mi podaří sdílet s lidmi kus svojí fascinace a tolerance.