Její historie a moc sahá snad ještě dál než dlouhé prsty Kardashianovic klanu. Z čistě estetického hlediska je jen málo věcí, které na lidské vizáži zanechají podobně nápadnou stopu než jeden tah černé rtěnky. Hlavními signály, které černá barva vysílá, je slovy významného japonského designéra Yohji Yamamota: „Neobtěžuju tě – tak mě laskavě taky neobtěžuj.” Je to asi právě onen pocit nedostupnosti, který tuto barvu automaticky propojil s různými subkulturami nebo nočním životem a černá rtěnka postupem času získala svou skrytou, a přesto neodmyslitelnou pozici v lexikonu krásy. Chceš vypadat svůdně? Nos červenou rtěnku. Chceš vypadat svůdně, a ještě k tomu trochu děsit? Přišel čas zkusit černou!
Od egyptských mumií po rituály Maorů
První dochovaný záznam o existenci černé rtěnky pochází z Egypta, objevila se tu přibližně v době čtyř tisíc let před naším letopočtem. Tehdejší Egypťanky se nebály odvázat a experimentovaly s kosmetikou i barvami. Nosily zelené oční stíny, modročernou rtěnku, červená zdravíčka, nohy si zdobily hennou, dokonce si modře a zlatě zvýrazňovaly poprsí a bradavky. Už v té době měly vlastní kosmetické sady se všemi nezbytnostmi – rty tónovaly pomocí namočených dřívek, a archeologové dokonce našli speciální dřevěné krabičky pro ukládání pigmentů, zkrátka takové předchůdce dnešních šminktašek. Ale bacha, rty si malovali dokonce i muži! Vizáž navíc byla nejen důležitým životním aspektem, ale stejnou měrou bylo dbáno i o vzhled nebožtíků. Ženy byly běžně pohřbívány se dvěma nádobkami růže. Jeden nikdy neví, že. O pár tisíc let později, okolo roku 1700, se černé rty objevují znovu, tentokrát u maorských kmenů na Novém Zélandu. Právě tetování Maorů jsou považována za první příklad běžnějšího používání černé rtěnky (nebo spíše za cosi blízce příbuzného rtěnce – vzhledem k tomu, že oni barvu aplikovali trvale). Maoři považují hlavu za nejposvátnější část těla a její tetování vždy značilo sociální postavení a provázelo rituál přechodu, ženy byly nejčastěji tetovány v okolí úst tmavomodrou nebo právě černou barvou. Ve dvacátém století tento zvyk vyšel z módy, ovšem v současné době se Maoři k tomuto způsobu zdobení opět vrací. Sami o svých tetováních říkají „Taia o moko, hei hoa matenga mou”. Dle maorské odbornice, doktorky Ngahuiy Te Awekotuku, která se tímto tématem zabývá, lze pořekadlo přeložit jako: „Pomaluj se a budeš mít posmrtného přítele.” Smrt a krása spolu odedávna souvisejí.
Videos by VICE
Rozkvět Hollywoodu
I když člověk nemůže žít věčně, výsledky jeho práce (stejně jako vzpomínky na fyzickou krásu) mohou přetrvávat ještě dlouho po jeho smrti. Jiskra Hollywoodu dvacátých let minulého století byla také často založena na kouzlu černé rtěnky, avšak tentokrát nešlo o žádnou symboliku – začala být chytře využívaná z čistě praktických důvodů. Byla to éra Mae Murray, Clary Bow a Maxe Factora: filmových div dávných časů a slavného maskéra, který jim pomohl stát se skutečnými hvězdami. V hollywoodském kontextu představovala černá rtěnka cestu, jak vyřešit problém s filmovým osvětlováním. Tehdejší malovátka byla jen hutnou barvou, která se běžně používala v divadelních produkcích. Až Factor, polský Žid, který v roce 1904 emigroval do USA, přišel s novou tekutější konzistencí v základních barvách, kterou nazval „flexibilní”. Tou také maloval filmové herečky, jejichž make-upy a způsoby konturování se od divadla výrazně lišily. Filmy byly tehdy ještě černobílé, a když chtěl maskér na plátně dosáhnout efektu sytě rudých rtů, použil černou rtěnku. Všechny filmové hrdinky se tak promenádovaly po placu jako živoucí vzorníky odstínů šedé barvy. Právě v těchto časech, právě i díky Factorově vlivu na hollywoodskou scénu a celebrity, kosmetický byznys v Americe jen vzkvétal. S černou rtěnkou jakožto základním pilířem svých kosmetických výrobků vymyslel Max Factor pojem „make-up”. A pokud se vám zdá jeho jméno povědomé – ano, je to zakladatel oné slavné firmy, jejíž kosmetické výrobky můžete v drogeriích koupit i dnes.
Totální neslíbatelnost
I přestože se černá rtěnka těšila u filmu velké oblibě po několik dekád, v běžném životě si svoje místo vydobýt teprve chystala (i když už začala být daleko dostupnějším zbožím). Jeden ze zlomových momentů pro černou rtěnku v prostředí mimo film přišel roku 1927, kdy byla oficiálně představena nesmazatelná rtěnka a firmy začaly přicházet s dnes již běžným balením ve tvaru „nábojnice”. Nejznámější byly tehdy produkty francouzské firmy Rouge Baiser, nesmazatelné („neslíbatelné”) rtěnky, jejichž odstín se z černé barvy v tubě změnil po nanesení na rty v červenou. Originální řada nabízela šest různých odstínů, které byly nesmazatelné skutečně v pravém slova smyslu. Tak odolné, že musely být záhy staženy z trhu. Navíc byly na tu dobu i velmi drahé, někdy až pětkrát dražší než konkurenční výrobky (stály cca 200 Kč oproti průměru za 40 Kč). Později se však začaly objevovat další firmy jako Tattoo a Tokalon nabízející nové a levnější produkty.
Barva používaná v rtěnkách byla rozpustná, na olejové bázi, a po nanesení zanechávala červenou stopu, přestože uvnitř krabičky vypadala černě. Toto malé kouzlo vymyslel Paul Baudecroux, chemik pracující pro již zmíněnou kosmetickou firmu Rouge Baiser. Podobný trik se využívá dodnes v podobě rtěnek „měnících náladu” a různých kultovních odstínů: stačí se podívat na modrou rtěnku od Lipstick Queen Hello Sailor nebo Rouge Interdit Magic od Givenchy – od starých časů se v tomto případě vlastně moc nezměnilo. Dva roky po představení první populární rtěnky Rouge Basier však přišel časopis Vogue s článkem „Kosmetické objevy”, který si z tohoto módního výstřelku spíš utahoval, než aby mu provolával slávu. Doslova se v něm psalo: „I mladé ženy už dnes souhlasí, že černé rtěnky nebo krásné parfémy à la ‚ruská špionka’ jsou naprosto směšné”. To samozřejmě nemělo žádný vliv na používání této rtěnky před filmovými kamerami a i celebrity, které pózovaly pro časopis Vogue, měly při natáčeních rty stále černé. Richard Board v biografické knize o hollywoodském filmovém průmyslu, která byla vydaná roku 1948, vzpomíná na setkání s herečkou Glorií Swanson: „Byl jsem naprosto ohromený tím, že ženy na place nosily černě namalované rty. A myslím tím fakt černé, úplně jako asfalt!”
Foto: z archivu Deborah Group
Bowie, Biba a Čarodějky
Zhruba deset let po tom, co Vogue černou rtěnku zesměšnil a zavrhl, se však tento odstín vypracoval na naprostý bestseller a trend londýnských ulic. V šedesátých letech se arbitrem ženské krásy stala ikonická kosmetická značka Biba a všechny cool holky ve městě nosily její zlaté, modré, fialové a černé rtěnky. Kouzlu kosmetiky však nepodléhaly jen ženy – velkým fanouškem černé rtěnky Biba se stal například Lou Reed, Helmut Newton fotil její kampaně a neodmyslitelným „štamgastem” firemních butiků byl David Bowie. Kromě černé barvy se v nabídce objevovaly i jiné tmavé odstíny – jako první byla kdysi na trh uvedena temně hnědá, která se vmžiku beznadějně vyprodala. Další jasný důkaz toho, že nepopiratelně přišla chvíle tmavých rtěnek, konečně nejen na filmovém plátně.
Ilustrace: Barbara Hulanicki
Až teprve po této prvotní vlně černé rtěnky se však zrodila ta nejcharakterističtější etapa jejích dějin – éra gothic. Roku 1977 představila firma Manic Panic svůj produkt s názvem Raven neboli Havran. Tato polomatná rtěnka byla nošena úplně jiným způsobem než doposud – místo párování s pestrobarevnými, pastelovými a blýskavými oblečky přichází móda mrtvolně bledých dívek dokonale sladěných v gothic stylu. O více než deset let později měli už gothici vlastní specializované obchody, roku 1988 otevřel své brány obchod Hot Topic, kde bylo možné sehnat veškeré nezbytnosti, a navíc v jakémkoli množství. Začali tedy samozřejmě nabízet i širokou škálu goth rtěnek, kromě černé také modrou, tmavozelenou nebo dvojité odstíny ve spojení s bílou barvou. Brzy se s uváděním vlastních výrobků přidaly i běžné drogerie, a tmavé pomády na rty tak začaly být dostupné téměř kdekoli. Běžně nošeny byly přesto jen v období okolo Halloweenu. Sem tam se nadále objevovaly nové náznaky kříšení trendu, jako když v roce 1996 firma Urban Decay představila řadu dvanácti laků na nehty a deseti rtěnek, mezi nimiž byla i černá s názvem Oil Slick – Ropná skvrna. Do doby, než firma změnila původní složení, byla naprostým a neustále vyprodaným kultem. A i v dnešní době lze stále natrefit na lidi, kteří po ní jako po ztraceném pokladu zoufale slídí na eBayi. Rok 1996 byl pro černou rtěnku nakonec dalším milníkem. Do kin byl uveden film The Craft – Čarodějky, který inspiroval velkou spoustu holek po celém světě k nošení černých rtů, pořádání čarodějnických sletů, zaříkávání a sesílání kleteb na každého, kdo je nechápal nebo si z nich dělal srandu. Může se to zdát trochu úsměvné, ale faktem je, že efekt filmu Čarodějky se skutečně projevil a byl více než očividný. Stačila v podstatě chvíle, aby se z černé rtěnky stala „narušitelská síla” a byla trnem v oku vedení nejednoho vzdělávacího zařízení. Došlo to dokonce tak daleko, že se jedna pubertální dívka rozhodla spáchat sebevraždu – po tom, co ji dvakrát za sebou vykázali z vyučování kvůli černě namalovaným rtům. Nakonec přežila, změnila školu a její příběh to tehdy dotáhl až do Timesů.
Ze senzace mainstream
Téměř po další dekádě se černá rtěnka znovu navrací do hledáčku veřejnosti, tentokrát už ji ale neprovázejí bizarní a téměř tragické okolnosti Roku 2008 uvádí značka Yves Saint Laurent svůj YSL Gloss Pur Black a vysílá modelky předvádět zimní kolekci v černých parukách a s černou rtěnkou na rtech. Módní svět tak opět vzkřísil starý trend a uvedl jej již poněkolikáté do povědomí kosmetických nadšenců. Není se tak čemu divit, že když v roce 2013 známá firma MAC představila limitovanou edici odstínu Black Friday – Černý pátek, byla ihned rozebrána. Spojení rtěnky s oslavou největšího nákupního dne v roce perfektně zafungovalo. Celkově už ale v současné době černá rtěnka nikoho neohromí. Je totiž prakticky všude. Vzhledem k tomu, že ji objevily i sestry Kardashianovy, nedá se nadále asi dost dobře tvrdit, že jde o něco originálního a výjimečného.
A tak je to se vším. Alternativní věci si časem přivlastňuje daleko více lidí, až je pak z celé té alternativy najednou masová záležitost. Jedinečnost přežvýkaná do nové podoby, která má s prvotní neotřelostí už máloco společného. Stádní kultura požírá původní kulturu a pak ji fluše zpátky ve formě divného patvaru. Černá rtěnka byla odedávna úzce spojena s posmrtným žitím a znovuzrozením, stačí si jen představit, kolika různými lidskými životy během svých dějin prošla. A dnes? Gothici už ani nemusí vymetat pochybná punková doupata nebo se potupně kyblíkovat do mámina auta, aby navštívili onen bájný svatostánek Hot Topic. Stačí zajít do nejbližší Sephory a vyzvednout si svůj černý špalíček úzkosti – je to tak snadné.
Úvodní ilustrace: Kat Aileen
