Autokemp Merkur u moravské vesnice Pasohlávky je největším areálem svého druhu u nás. Celou redakci už roky zajímá, jaké to tam vlastně je, a protože mě a Lukášovi není nic strašného cizí, rozhodli jsme se tam zajet na víkend.
Už samotný příjezd sliboval post-apokalyptický zážitek. Nalevo od příjezdové cesty se tyčilo obří šapitó „národního” cirkusu Jo-Joo s logem Agrofertu. Jeho žlutozelená barva ladila s přilehlým Aquaparkem Moravia (který s 712 tisíci návštěvníků za rok patří ke 20 nejnavštěvovanějším místům v Tuzemsku). Aby toho nebylo málo, od kolotočů na pravé straně vyřvávala z amplionu skupina Kryštof následovaná Xindlem X. Vydali jsme se na recepci řešit ubytování. Do areálu se nicméně lze dostat i bez něj – stačí si zaplatit denní vstupné. Ztráta posledních zbytků víry v lidskou civilizaci stojí 50 Kč, pokud jste člověk, a 70 Kč, pokud jste pes.
Videos by VICE
Ubytování
Pokud si chatku, soudek nebo bungalov (jedinou esteticky hodnotnou záležitost v celém kempu) nezarezervujete s půlročním předstihem, máte smůlu, stejně jako my. Pro stany to naštěstí neplatí. Míst, kde si ho můžete postavit, najdete v celém areálu několik. Vybrali jsme si travnatou plochu mezi Malou a Velkou lagunou, kde to vypadalo celkem normálně. Mnohem hůř vypadala část s udusanou hlínou na opačném konci areálu. Kdo by chtěl proboha trávit dovolenou na parkovišti?
Jídlo
Ihned po příjezdu jsme se šli najíst do restaurace U Pavouka. Interiér připomínal závodní jídelnu s dekorativními prvky á la Provence. Dostali jsme svíčkovou z prášku za cenu svíčkové v Lokále. Dali jsme si k ní první z nekonečné řady piv, bez kterého bychom našich 24 hodin v Pasohlávkách nepřežili. Neustálé otupování smyslů nás uchránilo před doživotním traumatem. Další a mnohem horší gastrozastávkou byla Kančí Bašta, která se přitom tvářila jako lepší restaurace.
Ke smažáku jsem si objednala šťouchané brambory s cibulkou a slaninou a tatarku. Dostala jsem brambory na plátky s umaštěnými kolečky cibule navrch. Okamžitě jsem řekla obsluze, že jsem přeci chtěla šťouchané brambory – odnesla je zpět do kuchyně tak rychle, že jsem ani nestačila připomenout zapomenutou omáčku. Po chvíli se mi z kuchyně vrátily brambory rozpíchané vidličkou. Nic, co bych nezvládla sama a navíc by mi nevychladly. Zavolala jsem si obsluhu ještě jednou a zeptala se, kde je slanina. Dohodli jsme se, že mi přílohu nebudou účtovat a také mi konečně donesli tatarku. Na to, že v českých restauracích stojí 19 Kč, jsem si zvykla. Ale proč by měla být v sáčku? Když jdu do restaurace, nechci mít na stole žádný plast. Poslední problém nastal u placení, kdy se mi znovu pokusili naúčtovat nejmarnější šťouchané brambory na světě. Proč jsem je tedy snědla? Hmmm…protože jsem měla takový hlad, že mi vůbec nevadilo, jak jsou hnusný?
Personálu nejen v obou restauracích, ale v celém kempu, koukala z obličeje střední škola. Jasně, že práce tu bude sezónní a tím pádem se na ni skvěle hodí. Jenže absence jakékoliv životní zkušenosti zákaznickému servisu rozhodně moc nepřidá.
Obchod s potravinami
Ani obchod, kde byste si nakoupili suroviny na vaření, nepřináší lepší alternativu. Se svými třemi chudičkými regály se sladkým, slaným, konzervami a drogerií připomíná koloniál v Barmě – nejen sortimentem, ale i cenami, které tu jsou prakticky dvakrát vyšší než je běžné. Tukový rohlík se prodává za 4 Kč, klasická Májka za 15 Kč, lahev Kofoly za 45 Kč, džus za 49 Kč, guláš Hamé v konzervě za 49 Kč, kečup za 49 Kč, kompotované jahody za 45 Kč. Naprostá většina zboží je od značky Aro (taková ta nejlevnější řada velkoobchodu Makro). K té nejnižší kvalitě dostanete obrovskou přirážku. Pokud si chcete v Pasohlávkách koupit něco dobrého k jídlu, prostě nemáte šanci.
Stánky
Nekonečná řada stánků lemující cesty mezi umývárnami, ubikací a hospodami připomíná kombinaci poutě a vietnamské tržnice. Naprosto dokreslují kempový kolorit: ze všech bannerů, roll-upů, plakátů a obrandovaných stánků by člověk dostal epileptický záchvat. Nevybavuju si, že bych se někdy ocitla ve vizuálně agresivnějším prostředí než tady.
Zábava
Po cestě z večeře jsme narazili na skupinu mladých lidí z Pardubického a Královéhradeckého kraje. Část z nich seděla na zahradním nábytku, část z nich ležela na zemi a tancovala na trance, co si pouštěli z autorádia. Jezdí sem rádi stejně jako do Prahy, do Studia 54, protože to tam vždycky jede až do sobotního večera. Nabídli nám židli a panáky a celkově byli moc milí – ještě aby ne, když žrali koule už od rána. Dozvěděli jsme se třeba, proč jsou v celém kempu zadělaná všechna světla – přeci aby se ze žárovek nekouřilo piko. Ještě, že jsme si žádný nedovezli, protože bychom si ho museli sprostě šlehnout. Pak by se nám tam nedejbože začalo líbit a příští rok bychom sem jeli už neironicky. Jejich fotku uveřejňovat nebudeme, protože nechceme, aby se jejich mámy dozvěděly, že každý víkend s partou venku fetujou.
Spolu s těmi, kteří ještě zvládli chodit, jsme se přesunuli na diskošku na kempové „náměstíčko”. Okamžitě jsem si musela dát pivo a panáka a jít si do jednoho z barů pustit na jukeboxu Věru Špinarovou, abych trochu zmírnila svojí touhu se zabít. Když jsem se vrátila, Lukáš byl pryč, a protože jsem nechtěla pařit na hitovky z Čágo Bélo Šílenci vol. 50, vytáhla jsem svůj foťáček a začala si fotit neonové nápisy, které mě celý život hrozně baví.
„To bude opravdu moc hezká fotka,” zaslechla jsem za sebou. Fakt to bylo určený mně. Páreček kolem 30, oba v bílých capri kalhotách, oba tak 110 kilo. V ten moment mě opravdu mrzelo, že jsem si všechny žárovky nechala doma.
Noc v Pasohlávkách byla tak výživná, že jí věnujeme samostatný článek.
Šla jsem si lehnout do stanu, zatímco Lukáš ještě pokračoval na další party se skupinou holek loučící se se svobodou své kamarádky. Probudila jsem se asi v šest ráno, nemohla jsem znovu usnout, a tak jsem se šla projít. Kemp působil až neuvěřitelně klidně. Slyšet bylo jen sténání zvířat z cirkusu. Uvědomila jsem si, že tu všichni v podstatě spí kousek od tygrů a slonů. Přišlo mi to zvláštní a smutný zároveň.
Když se pořádně rozednilo, rozložila jsem si jako jedna z prvních plážovou deku a šla se vykoupat do Velké laguny. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju absolutně na všechno, ale ta voda fakt smrděla. Prostě všechno špatně.
Šla jsem do sprchy, kde jsem vhodila do automatu 20 Kč, abych zjistila, že voda stejně neteče.
Po cestě nazpátek jsem přemýšlela, kdo se tu asi rozhodne trávit dovolenou. Lidé, co nemají peníze? To nedává smysl. Všechno je tu předražený. Líbí se jim tady? Opravdu existuje tolik lidí, co nemají absolutně žádné estetický cítění? Co motivuje rodiče, aby sem vzali své děti na prázdniny? Proč jezdí skupinky mladých lidí pařit zrovna sem? Prohlížela jsem si auta, ta o svých majitelích vypovídají opravdu hodně. Nejnovějších modely Audi a Octavií se zahrádkou s horskýma kolama mi nedávala smysl už vůbec.
„Víš, mně je nejvíc smutno z toho, že se tu absolutně nikdo nesnaží těm lidem udělat dobře a jen z nich vytahují prachy,” říkal mi Lukáš, zatímco si do espresa přiléval smetanu, jak jinak než porcovanou v plastu. Seděli jsme naprosto vyklepaní na židlích s logem Algida. Výletu jsme se nemohli dočkat, ale dost jsme přecenili svý síly. Po jednom dnu a noci jsme skončili absolutně psychicky zlomený. Tohle bylo fakt moc.
