Jasně, každý si rád užívá cestování. Ale být turistou – nekompromisně zírat a fotit všechno a všude – z vás dělá velice snadný terč podvodníků všeho druhu.

Určitým situacím se člověk nevyhne nikdy, proto například neváháme platit nesmyslné ceny za suvenýry a taxíky. Ale narazit se dá i na mnohem sofistikovanější vychytávky. Přesvědčit někoho, aby vám poslal vysoké částky peněz není jednoduché. A proto jsou ty nejlepší podvody na cestovatele neuvěřitelně složité, kreativní a dobře provedené.

Přijde mi, že jsou takové podvody fascinující, a tak jsem obešel pár lidí, kteří někomu v zahraničí naletěli. Všechny příběhy jsou zajímavé, byť je většina z nich buď k politování nebo na zasmání. Doufejme, že až příště budete ztracení a zranitelní, pomohou vám tyto historky se vyhnout vyprázdnění vašich kapes a kont.

Sulty

Cestovala jsem napříč Evropou a rozhodla se pro zastávku v Paříži. Vyhledávala jsem pokoje na Craigslistu a nakonec našla sdílený dům, který vypadal dost obstojně. Kontaktovala jsem holku, která ubytování nabízela. Sešla jsem se s ní a dokonce jsme spolu strávili celou noc a opili se. Když mě vzala na roztomilý, malý, pařížský bleší trh, myslela jsem, že jsem našla své druhé já ve spolubydlící.

Po týdnu smskováni mě přijala a já obratem poslala smlouvu I nájem na první týden. Dohromady €1000.

V den “D” jsem si na adresu přivezla všechny svoje věci. Hned mi od ní přišla zpráva, že domů dorazí později. Klíče prý byly na tajném místě, tak jsem je měla najít a zabydlet se. Ale klíč nikde. Nezvedala telefon a neodpovídala na zprávy. Čekala jsem tam tři hodiny a ve finále jsem zaklepala na sousedy, kteří mi sdělili, že se holka odstěhovala do USA před třemi dny.

Šla jsem za ní do “práce,” ale tam nikdo netušil o kom mluvím. Vymyslela si falešný jméno se vším všudy. Vypátrala jsem, že účet, na který jsem poslala peníze, patřil její mámě. Pokusila jsem se ji najít, ale k ničemu to nevedlo. A tak jsem skončila zpátky u tetičky na gauči.

Jasper

Bylo mi 19 a nezkušenosti jsem měl na rozdávání. Chtěl jsem poznat Indii, tak jsem začal na Goa, bývalé portugalské kolonii, kde jsem se seznámil s fajn týpkem. Strávili jsme spolu celkem dost času. Tvrdil, že pracuje pro firmu s textilem a později mě představil svému šéfovi. Ten mi okamžitě nabídl práci.

Chtěli po mě, abych odeslal balíček se šperky do Austrálie – prý pro nějakýho pána v Sydney. Napovídali mi, že daně na dovážené zboží do Austrálie jsou šíleně vysoké. Ale, kdybych já, Australan, ty šperky poslal poštou, považovaly by se za moje vlastnictví a žádné daně by se platit nemusely. Šperky prý měli hodnotu $10 000 a z toho by mi dali 40%. $4000.

Znělo to podivně, ale neměl jsem telefon, připojení k internetu, ani kohokoliv s kým bych se mohl poradit. Tak jsem jim na to kývl.

Sám jsem šperky zabalil, abych se ujistil, že tam nenacpou žádný drogy a pojistil balíček na $10 000. Jakmile se balíček odeslal, řekli, že se o mě postarají, dokud se nedostane přes celní kontrolu. Zařídili mi hotel, brali mě do restaurací, opíjeli mě a platili téměř za všechno.

Po pár dnech tohohle tyjátru, se ozvali z celní kontroly v Bombaji. Chtěl vědět, zda mám na šperky v hodnotě $10 000 účty. Šíleně jsem zpanikařil a předstíral, že mi vypadával signál. Jenže ten chlap na mě do telefonu začal křičet: “Víme, co máte v plánu! Snažíte se nelegálně vyvážet šperky! Máte 24h na to, dostavit se k celní kontrole a prokázat, že jste za šperky zaplatil. Jinak váš pas skončí na černé listině!”

Zděsil jsem se a už se viděl v indickém vězení. “Šéf” řekl, že jsme všichni tak trochu v průseru, ale ujišťoval mě, že za mnou stojí. Prý toho mohl ztratit mnohem víc, než já. Měl jsem mu poslat všechny peníze, které jsem měl, aby mohli nějak zařídit falešné účty. Pak mi měli převedené peníze poslat zpátky. Zpětně to zní debilně, ale v ten okamžik jsem to viděl jako jedinou cestu, jak se dostat z indického kriminálu.

Na účtě jsem měl jen něco okolo $1700, což je samozřejmě zklamalo, ale slíbil jsem jim, že bych si půjčil víc peněz jakmile bych se dostal domů. Do pěti hodin jsem seděl v letadle zpátky do Sydney.

Doma mi bratr tenhle případ vyhledal a prý jsem byl čítankově podveden. Ty šperky byly kompletně bezcenné a chlap z “bombajské celní správy” nebyl pravý. Převedl jsem jim všechny moje peníze a byl jsem zpátky v Austrálii, a bylo.

Iain

Minulé září jsem na 10 dnů jel navštívit dva kamarády v Tokiu. Druhou noc jsme se potáceli po uličkách v Roppongi a narazili jsme na velkého, veselého muže, který trval na tom, že nás vezme do baru. Celou noc jsme nabídky podobného stylu odmítali, ale řekli jsme si, že pro jednou to neuškodí.

Nadšeně nás zavedl do baru, kde na nás čekaly tři holky – byl to jeho harém. Holky jsme odmítli. Chtěli jsme si dát jen jedno pivo a pak odejít. Nalil nám piva a narval nás mezi stoly.

Dál si pamatuju už jen to, jak jsem se probudil v tom baru na zemi mezi těma holkama a bojoval s vědomím a pamětí. Ten chlap na mě řval ať za něco zaplatím. Byl jsem natolik při smyslech a zeptal se na bankomat. Vyvedl mě ven, abychom nějakej našli. Když jsem zahlédl únikový východ, rozběhl jsem se.

Ráno jsem se probudil opět na zemi, ale tentokrát v našem bytě. Už tam byli i moji kamarádi – v podobném stavu jako já. Zdrogovali nás a bankovní účty jsme měli téměř vynulované. Dohromady jsme přišli o $4000 a foťák v hodnotě $5000.

Nejzvláštnější bylo, že nám zůstaly kreditky. Ten chlap nám nejspíš vzal peněženky a pak nám je zpátky strčil do kapes. Když jsme oznámili bankám, že jsme byli zdrogováni a okradeni, zjistili jsme, že naše karty prošli několika malými transakcemi – ne jednou velkou transakcí. Právě kvůli tomu to vypadalo, že jsme se nechali unést v nočním Tokiu a banka nám peníze neuhradila. Nejhorší je, že se nikdy nedozvím co se tu noc doopravdy stalo.

Daniel

V Bombaji za mnou přišel Ind britského původu s historkou, jak ho přepadli a okradli o peníze i pas. Chyběl mu zub a na obličeji měl modřiny, což jeho historku potvrzovalo. Řekl, že by mu jeho bratr mohl poslat ￡500 přes Western Union, ale muselo by to být na moje jméno. Díky přepadení totiž neměl žádné identifikační doklady.

Britský konzulát byl na Indický den nezávislosti zavřený, takže vystavení nového pasu v ten den nepřipadalo v úvahu. Chvíli jsme se bavili a ve finále jsem souhlasil, aby mi jeho bratr peníze přes Western Union poslal, tak jsme se vydali hledat pobočku. Když jsme začali, bylo šero, ale po téměř čtyřech hodinách co jsme se snažili nějaký ten Western Union najít, už byla tma. Bez peněz i pasu je člověk v Indii extrémně bezbranný, takže mi v tu chvíli záleželo i na vlastní bezpečnosti.

Rozhodl se, že nejlepší by bylo si vzít taxíka do Dillí, kde jeho rodina má dům. Byl jsem přesvědčený, že ￡500 od jeho bratra je už dávno na cestě. Tak jsem vybral 22 000 rupií (zhruba ekvivalent ￡500), abych mu pomohl se dostat k rodině.

Nebyl jsem nijak znepokojený – připadal mi skutečně vystresovaný a věřil jsem, že mi peníze pošle. Zpět v hotelu jsem si ho – jen tak pro jistotu – vyhledal.Ukázalo se, že ten muž se tomuhle podvodu věnuje už léta.