Jak se ti změní život, když tvá dvacetiletá přítelkyně onemocní rakovinou

Všechny fotky Johnny Griffiths

Hana si líčí rty červenou rtěnkou, sedí na nemocničním lůžku s iPhonem v ruce místo zrcadla. Před rokem, týden po oslavě jejích dvacetin, přišla diagnóza od jejího lékaře: „Máte rakovinu.” V momentě, kdy vznikla tahle fotka, objevila prý „pocit normálnosti”, ve chvíli, kdy se pokusila zaujmout postoj, „jako by neměla rakovinu”, a to uprostřed léčby. Pro ni taková snaha znamená vyhýbat se parukám, přijmout vypadávání vlasů a líčit se do nemocnice na každou chemoterapii, po které se cejtí na umření.

Rakovina. V první řadě pomyslíme na smrt. Prostřednictvím nedávné fotosérie se absolvent vysoké školy Johnny Griffiths na tuhle nemoc dívá trochu jinak, a to poté, co zjistil, že Haně, jeho přítelkyni, byl diagnostikován Hodgkinův lymfom čtvrtého stupně. „Chtěl jsem zobrazit rakovinu novým způsobem,” říká. „Je jinak vždycky zachycována temně a negativně, ale je to přece pořád ještě nemoc, ne jistá smrt.”

Když se v dubnu 2015 zjistilo, že má Hana rakovinu a byli oba ve druháku na vejšce, Johnny zůstal s Hanou po celou dobu její léčby. Rozhodnutí dokumentovat Haninu nemoc vycházelo z toho, jakmile si pár uvědomil, že zatímco jeho životy se změnily v jeden vír návštěv nemocnice a chemoterapie, ve vnějším světě to chodilo normálně jako dřív. „Oba jsme si uvědomovali, že jestli chceme promovat, Johnny ty fotky musí udělat,” říká Hana. „Byli jsme stále ještě studenti v době, kdy jsem chodila na chemoterapii, a tenkrát jeden z vyučujících Jonnymu řekl: „Podívej, vím, čím si procházíš, ale musíš taky pracovat.”

Jedna z nejtěžších věcí pro Hanu na rakovině (poslední věc, kterou byste na vysoký čekali) bylo vypořádávání se s neschopností komunikace ze stran jejích přátel. „Nikdo se mnou nemluvil, protože nevěděl, co říct,” říká, „a to byl důvod, proč jsem trvala na tom, aby Johnny svou diplomku použil k zobrazení rakoviny v jiném světle.” A tak se jeho závěrečná práce pod názvem It’s Cancer rozjela.

Být zároveň partnerem-oporou a dokumentaristou znamenalo, že Johnny musel přijít na to, kde stanovit hranici, aby jeho fotosérie nezničila jejich vztah: „Mnohokrát se stalo, že jsem mohl vytáhnout foťák a udělat působivé a emocionální fotky, ale nebylo to prostě vhodný,” říká. „Nechtěl jsem propásnout určité momenty, jako když bylo Haně řečeno, že je zdravá, chtěl jsem tam být s ní a zažít to osobně, ne skrz fotočočku.”

Když s nimi mluvím, doplňují se; díky společnému životu během léčby rakoviny je teď běžný život hračka. Byly i dobré dny jako třeba výjimečný piknik, kdy byla Hana schopna jíst v den, v který vznikla tahle poklidná fotka. „Ty tři dny pro mě měly opravdu cenu,” říká Hana. „Byly euforický, bylo to tak skvělý cítit se dobře.”

Ale jak to při léčbě rakoviny chodí, většinu času trávili zavření v různých pokojích. Během týdenního pobytu v nemocniční izolaci zabíjeli čas sledováním Storage Hunters . Nebyl to hezký týden, „bez oken a ventilace; nebylo tam nic než židle, na který jsem seděl, s pružinou, co se mi zarejvala do zadku,” vzpomíná Johnny. Zachytil tento nekonečný týden fotkou Hany podpírané nemocničními polštáři, s hlavou odvrácenou od foťáku.

Přestože zůstávali během léčení optimističtí, přicházely i špatné dny. „Někdy jsem se uzavřela do té své temnoty a brečela jsem a Johnny běžel pro foťák, aby mě tak vyfotil,” říká Hana. „Myslívala jsem si, proboha, musíš mě teď fotit? Ale když se na to podívám zpětně po sedmi měsících, jsem docela ráda, že to tak dělal.”

It’s Cancer je součástí výstavy Exordium, akce, kterou pořádají absolventi falmouthské univerzity.