Jak vypadají grafiky z každodenního života v Severní Koreji?

Tento článek původně vyšel na i-D UK.

Zájem o čínskou architekturu mě v roce 1993 zavedl na východ do Pekingu, kam jsem jel z Anglie původně na studijní cestu (která trvá už téměř 25 let a nezdá se, že by měla v dohledné době skončit). Tahle změna prostředí pro mě byla snazší díky mému příteli Joshu Greenovi, který v Pekingu a Severní Koreji pracoval, a kde také zřídil kanceláře přepravní služby TNT. Koncem roku 1988 studoval Josh v Pekingu čínštinu spolu se studenty ze Severní Koreje. V roce 1993 narazil v Pchongjangu na jednoho ze svých starých známých, který nyní pracoval pro rodící se turistický průmysl. Ten sice oficiálně existoval již od roku 1953, ale ve skutečnosti se otevřel západním turistům až v roce 1987, a do země se tak zatím dostalo jen pár největších dobrodruhů. Je zřejmé, že jejich podnikání nebylo zrovna v rozkvětu. Náš korejský přítel požádal Joshe, aby do země přilákal turisty. Jakékoliv turisty, prosím! My dva, spolu s dalšími pěti přáteli, jsme tedy na podzim roku 1993 vyrazili na první cestu po Severní Koreji.

Pchjongjang byl (a stále je) krásnějším hlavním městem než Peking. Je to naplánované město, které svou novou podobu získalo po zničení během korejské války (1950–1953). Místní obyvatelé tvrdí, že po válce zde zůstaly stát pouze tři budovy. Městem protékají řeka Tedong a její přítok Potong, které spolu s množstvím parků vytvářejí v Pchongjangu prostory plné zeleně. Paneláky v raně sovětském funkčním stylu a modernější prestižní ulice se mísily se zvláštními a originálními veřejnými budovami – divadly, tělocvičnami, kiny a knihovnami – které měly podivné, ale zároveň nádherné interiéry. Při návratu do Pekingu mi došlo, jak neobvyklé to celé bylo, a na mysli jsem měl víc otázek než odpovědí.

Prvky grafického designu místních produktů mě okouzlily a jednoduše ohromily. Na západě reklamy spouštějí spíše emocionální než racionální reakce zákazníků, a to tak silně, že uvěříte, že ona inzerovaná věc vám zlepší život, učiní vás atraktivnějšími, více fit, šťastnějšími a produktivnějšími. Za grafickými předměty, které jsem sbíral, se skrýval naivnější, zjednodušenější způsob uvažování, kdy byl obrázek často pouhou replikou toho, co se nacházelo uvnitř balení. V Severní Koreji se reklama v západním stylu téměř nevyskytuje, a když už se nějaká taková objeví, obvykle je označována jako „marketingová propagace”. Podsvícené panely, které na západě slouží k vnucování šamponů a sycených nápojů, se v Pchjongjangu používají od roku 2006 k osvětlování propagandistických plakátů – rozdílné sdělení, stejné médium. Až donedávna se zde nevyskytovaly žádné reklamní billboardy ani televizní reklamy, nebyl zde ani internet (to stále platí, přestože zde existuje internet, na který se lidé mohou připojit ze svých chytrých telefonů nebo z knihoven). První billboard byl postaven pro automobilovou společnost, která na přelomu milénia rozestavěla své reklamní poutače na pěti místech v Pchjongjangu. Dnes už zůstávají jedinými ve městě, občas se na nich ale objevily i celebrity jako slavní zpěváci nebo sportovci.

Tyhle grafické objekty jsem posbíral převážně během své turistické cesty v okolí Pchjongangu a směrem na západní a východní pobřeží, na cestě k úchvatné vulkanické hoře Pektusan ležící na vzdáleném severu a během výletu do historického města Kesong na jihu. Příležitostně jsem se chodil procházet kolem města bez doprovodu (ale se znalostmi průvodce), přestože je obtížné nevyčnívat v místě, kde téměř nejsou cizinci a kde není do většiny místních obchodů povolen vstup.

Obecně můžeme staré plakáty, jízdenky, pohlednice etc. nazývat „nalezenými objekty” – něco, s čím by každý návštěvník přišel do kontaktu.

Vyrobeno v Severní Koreji: Grafiky z každodenního života v KLDR od Nicholase Bonnera vydalo nakladatelství Phaidon.