Všechny fotky: Jamie Milton
“Moji kámoši říkaj, že jsem nikdy tak úplně nevyzrál na svůj foto-obličej,” pošklebuje se Jamie T, a nervózně poposedává ve starší kavárenské židli, plně si vědom toho, že bude za několik minut čelit tváří v tvář svému trestu. “Trik je,” začíná a vytahuje přitom poslední cigaretu z teď už prázdné krabičky, “mít jednu z těchle v puse. To je jediná možnost.” Vypadá vlastně dost pozoruhodně v pohodě na někoho, kdo se má právě střetnout se svým ústředním strachem. Plus jeho dnešní combo-Ray Bany a padesátková patka-nemůže nadělat žádnou škodu.
Je docela jednoduchý rozhodit Jamieho T (Jamie Treays), který má odmítavý přístup k praktikám tisku a médií. Nejen invazivnímu, jako takovému. Třeba těm už zmíněným fotkám, evidentně by radši dělal něco jinýho. V nedávném rozhovoru pro Guardian otevřeně popsal svůj diskomfort, když “musí sedět a mluvit o svojí hudbě a mít u toho někoho, kdo to nějakým způsobem rozebírá.” Tohle prohlášení hlásá skrz celou svou kariéru. O několik let dřív, v jiném rozhovoru pro Guardian , říká: “Co mě štve nejvíc, je, když se lidi zeptají o čem moje písničky jsou. To mě absolutně vytáčí. Přijďte na to sami! Já je sakra napsal – poslouchejte je. Nechci tu sedět a mluvit o nich.”
Videos by VICE
Treaysova váhavost diskutovat vlastní tvorbu je vlastně pochopitelná. Jeho debutové album, Panic Prevention – které zahrnuje samply ze samouklidňovací kazety proti úzkosti, má být doslova prevencí proti panickým stavům. Zní trochu jako progresivní forma terapie. Ale pak přišly rozhovory a ta vyčerpávající potřeba přepočítat specifika a motivy za určitými rozhodnutími. Navíc s nárůstem publicity přišlo víc slávy; pro Treayse ne úplně přispívající výsledek. Pro někoho, kdo je, cituji: “Reakční na tlak, jestli je něco příliš, utíkám. Pořád vyšiluju, když lidi poznají, kdo jsem, pořád je to nepříjemný… ale vystupování miluju”. Tuhle zkušenost posiluje pětiroční pauza od záře reflektorů. Spíš než pauza, to bylo úplným aktem zmizení, po kterém se objevil jako ještě větší enigma než ten, kdo se zdál být zdánlivě tak časově napřed – bez námahy a se svým rozervaným debutem a navazující písní hudebních žebříčků, Kings & Queens.
A teď se Jamie T vrací zpátky. Tentokrát s novým albem Trick. Čočky kamer stranou a liberálnějším postojem. Dnes rád zanalyzuje, co bylo vevnitř a vně, když se dávala jeho nahrávka dohromady. Možná to má čerstvě v mysli nebo je třeba jen zdvořilý. Kouzlo alba Trick se sbíhá okolo “klaustrofobických londýnských lét”, ale téma alba nevychází z osobní zkušenosti. Místo toho se inspiruje filmem Gaspara Noého, Irreversible. “Je v tom scéna, na samém začátku, s tlustým mužem sedícím ve svém apartmánu. Je to fakt klaustrofobní a upocený. Na stylu toho léta něco bylo – skoro jako newyorský léto,” říká. Potom aplikuje tohle nastavení mysli na londýnskou estetiku – způsob, jakým kouř z barbecue vyfukuje z každého živého plotu, způsob jakým řidičům hrozí, že si navzájem rozdrtí lebky protože se někomu nepovedlo ukázat vlevo. To delirium a agresivní pocit z města, které dřív zimovalo v kabátu – to je pocit, co vštěpuje deska Trick. “Je to zajímavý,” říká Treays, “temnota města v horkém létě.”
Trick je vybudován na počátečních námětech, se kterými vešel Treays do veřejného povědomí, vnitřně svázanými s impresionistickým portrétem Londýna. Nejvýraznější track jeho kánonu, “Sheila”, je ochutnávkou básně Johna Betjemana: “The Cockney Amorist”. Jeho práce je posetá referencemi k pozoruhodným londýnským bodům malých uliček, železničním stanicím podél Temže a charakterům poletujícím mezi tím. Ale rozdíl u Tricku je hudebně temnější estetika než u jeho předchozích prací, tkvící v harmonii mezi orientačními body města/krajiny a vysokoškolskými nahrávkami, jeho třetím pokusem Carry on the Grudge a tím temným, přilnavým městem ve vyprávění léta. Hodí se zmínit, kde náš chat probíhá, jak se stáhl z nepolevujícího londýnského vedra. Vzduch v kavárně na Hackney Road má neexistující klimatizací, ale rozkošnou směsicí bzučení kávostrojů, venkovní dopravu odkalující se hustým kouřem a známým pachem potu. Trick sám o sobě zobrazuje tenhle scénář. Příliš málo prostoru k dýchání, ať už je to bouřlivými sbory v “Tinfoil Boy” a “Drone Strike” nebo zlověstnou noční hranou “Solomon Eagle”, což by mohlo jednoduše vytvořit soundtrack k remaku Dr Jekyll and Mr Hyde.
Hraničí to kolikrát s bizárem, ale taky to obsahuje některé z jeho dosud nejlepších skladeb. A mnohem důležitěji to taky odhaluje jinou stranu Jamieho T. Méně se bojí odvety za vyřčení nebo udělání něčeho špatně. Výsledkem je Trick nabitý podivnými lahůdkami, působícími jako velký risk. Například militaristická perspektiva “Drone Strike” může působit neohraban ě, ale je to zvuk toho, jak se baví. V jednom bodě použije svůj hlas jako sample, zosobňujíc příslušníka armády. “To jsem já a můj kámoš!” říká. “I včera jsem psal písničku a potřeboval sampl. Tak jsem prostě jeden vyrobil. Předstíral jsem, že jsem nějakej americkej rapper.” To samé dělá se zvukem podobným Clash v “Tescoland”, které začíná Jamieho hlasem promlouvajícím ze supermarketového hlásiče, oznamujícím: “Potřebujeme úklid, krev na podlaze.” Ne každý v kreativní říji, jako byl on, má tendenci nakládat se svýma nahrávkama jako se scénama z černý komedie.
Co jiného se změnilo? Předtím se uzavřel a odmítal poslouchat hudbu kohokoliv jiného – zvlášť, když to zrovna vycházelo. “Když jsem byl mladší, vždycky jsem si dělal dost starosti, tak jsem nechtěl poslouchat nic současnýho,” říká. “Protože jsem nechtěl znít jako někdo jiný.” Teď posluchá grime (“Míň, než byste si mysleli,” přiznává, přestože “Netflix & Pills” od NOLAY na něj nedávno zapůsobil) a přímočarej šokující thrash kolegů z labelu Slaves. Život je drsnej pro nový kytarový skupiny, tvrdí, protože to nikoho nijak zvlášť nezajímá. Uvádí svoje kamarády The Maccabees – ti se například nedávno rozpadli.
“Je to těžký. Není to lehký,” začíná. “Nežijí v zasraných sídlech. Je to těžká práce. A nikdo do nich nedává peníze. Nemůžou jet na turné, aniž by se nedostali do pořádnejch dluhů. Je to těžší, než jak se to asi vnímá. Je to džob na trať dlouhou dekády nebo i dýl. Celá ta hra, kdy lidi říkaj ‘Přeju si, aby se ta kapela rozpadla. Jejich první album bylo tak dobrý.’ Ale to je jejich práce! To je to, o čem ví, jak to dělat. Neříkáte architektovi, ‘Fakt dobrá budova. Měl bys skončit. Myslím, že tenhle byt nikdy nepřekonáš. Měl bys prostě jen skončit…” Vypustí zakdákání, kterému se povede utopit se ve zvukovém pozadí kavárny.
Svobodomyslný na nahrávce, sdílný v konverzaci – tohle není Jamie T, kterého by většina očekávala. Je tam vědomí, že se už nemusí nikomu zodpovídat. Před pěti lety se ocitl ve svém nejnižším bodě – vyjeté kreativní stopy, ze které se mu povedlo utéct. Taky řeší každou představitelnou otázku týkající se řečených vyjetých kolejí. Co by mu teď mohlo uškodit? A férově, jeho “nepřátelství” k otázkám může být zaměněno za upřímnost. Když se ho zeptáte, jaký je to změnit tak výrazně hudební směr, jako to udělal u Tricku, vypadá zmateně, ale ne ve vyhýbavém smyslu.
“S tím tímhle vždycky bojuju,” vysvětluje. “Je to součást té medializace. Říká se, že to zní úplně nově. Ale když slyším věci, zní to trochu jako b-sidy. Vždycky říkám – jestli chceš vědět, co někdo udělá na svým dalším albu, poslechni si jejich b-sidy. Zkusili to a trochu to posrali!” V tomhle momentě jednoduše, ale přesně popisuje co se mu honí hlavou. A vždycky to tak bylo. Akorát má teď licenci být u toho úplně beze strachu. Vezměte už existující fotky a mohl by být nejšťastnější, co kdy byl.
Jamie T se vypravil po vydání své nové desky na úvodní turné, konečně i se zastávkou v pražském Music Baru Futurum. Už dnes, tedy v úterý 8.listopadu!
