Tmu prázdného kinosálu prořízl kužel světla proudící z projekční místnosti. Alex, spoutaný ve svěrací kazajce, seděl uprostřed první řady a na hlavě měl podivnou elektronickou čepici. Železná konstrukce mu násilím držela víčka tak, aby nemohl zavřít oči a aspoň na okamžik nesledovat plátno před sebou.
V prvním krátkém filmu rozmlátila banda chlápků ksicht obyčejnému úředníkovi, ve druhém partička obskurně vyhlížejících vojáků pěkně jeden po druhém znásilňovala hezkou zrzavou holku. Alexovi nezbylo než sledovat každou vteřinu obrazu. V žilách mu v tom okamžiku koloval jed, který mohl za to, že se mu dělalo zle jako nikdy. Stačilo pár týdnů a byl vyléčen.
Videos by VICE
Tahle scéna z Kubrickova Mechanického pomeranče patří ke klasikám. Alexovi se v ní dostává alternativního trestu za vraždu a po pár týdnech téhle terapie není schopný ani pomyslet na jakoukoliv formu násilí, natož aby sám na někoho vztáhnul ruku.
Jenomže Alexovo institucionální utrpení není tak čistá fikce, jak by se mohlo zdát. Takzvanou averzní terapii psychologové s radostí používali ještě v padesátých a šedesátých letech a k realitě komunistického Československa má tak tahle scéna až překvapivě blízko. Podobný experiment prováděl pražský psychiatr Kurt Freund. Jeho cílem ale nebylo převychovat násilníky, Freund se snažil vyléčit homosexualitu.
Nevyléčitelná nemoc
Asi ani dneska moc lidí nepředpokládá, že narodit se jako gay, dává člověku výhled na nějaký extra jednoduchý život. S nesnázemi, které museli překonávat homosexuálové v komunistickém Československu mezi roky 1948 a 1989, se to ale nedá srovnávat. Homosexualita byla tabu. Nepsalo se o ní, nemluvilo se o ní a už jen slovo homosexuál vyvolávalo mezi “slušnými” lidmi opovržení. Navíc až do roku 1961 byla homosexualita v Československu ilegální a za sex s osobou stejného pohlaví člověku hrozilo trestní stíhání.
V tomhle ohledu se ale popravdě nevedlo gayům o moc lépe ani na svobodném Západě. Koneckonců v západním Německu zrušili zákon postihující homosexuální styk až v roce 1969, v Anglii a Walesu jen o dva roky dříve a v některých státech USA platily diskriminační regule až do roku 2003, než je zrušil vrchní soud. Jenže jedna věc je existence zákona, a druhá je potom míra s jakou se uplatňuje v reálu.
Jak aktivní byla v tomhle směru československá policie, jde dneska dohledat už jen stěží. To, že státní složky možností legálně postihovat homosexuály nepohrdaly, ukazuje třeba výše zmiňovaná Freundova studie o léčení homosexuality. Účast na experimentu sice byla zčásti dobrovolná, ale celkem 91 lidí se muselo podrobit terapii povinně po “soudním stíhání pro homosexuální aktivitu.”
Freundova averzní terapie fungovala na stejném principu jako ta v Mechanickém pomeranči. Stavěla na přesvědčení behaviorální psychologie, že navození hluboce nepříjemných pocitů může člověka odradit od nežádoucího chování, které se mu s danými pocity asociuje. Objektům Freundovi “léčby” tak vpravili do těla látku, která způsobovala, že se člověku dělalo zle a během toho mu pouštěli záběry mužů (protože výzkum byl prováděn pouze na mužích), s nimiž si měl dotyčný “pacient” představovat soulož.
Ač Freundův experiment vyvolává dneska hlavně údiv a pohoršení, pro československou homosexuální komunitu měl ve finále docela pozitivní přínos. Poněkud paradoxně vedl ke zrušení zákona postihujícího homosexuální styk. Freund totiž po čase zjistil, že experiment nenese očekávané ovoce a muži, kteří se podrobili terapii, nejsou o nic míň “teplí”, než byli na začátku. Dospěl tak k závěru, že homosexualita je sice nemoc, jenže nemoc nevyléčitelná a nevyléčitelným lidem přece nelze vyčítat jejich chorobu a trestat je za ni.
Všichni pěkně pod kontrolou
Sex mezi dvěma dospělými lidmi stejného pohlaví tak v roce 1961 přestal být v Československu trestný, reálně se toho ale moc nezměnilo. V novém zákoně zůstala obecná formulace, že člověk může být stíhán “za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví, který budí veřejné pohoršení,” což byla větička, kterou si mohly československé orgány vykládat svévolně a podle potřeby.
Navíc zákon nezákon, v totalitním státě, kde panovalo všeobecné opovrhování gayi a lesbami, byl větším strašákem než samotný trest, strach z prozrazení. Rodině, kolegům, veřejnosti. A strachu z kompromitace samozřejmě ráda a ochotně využívala všudypřítomná Státní bezpečnost. StB měla sice daleko k výzvědným službám západního střihu, ale o to lépe sloužila jako bič na domácí obyvatelstvo, které se snažila držet pěkně pod kontrolou. Homosexuály, kteří se báli prozrazení, mohla snadno vydírat a přimět ke spolupráci.
“Když se člověk pohyboval někde, kde jsme potřebovali, a on nebyl jaksi úplně v pořádku, třeba zahejbal manželce a chodil schválně na pánské záchody (jedno z míst, kde se homosexuálové za minulého režimu seznamovali), tak jsme si na něj objednali pracovníky sledovačky. Když jsme měli velký zájem, tak jsme řekli: ,Moc vás otravovat nebudeme, ale potřebujeme zjistit z tohoto prostředí tohle a tohle. Když to řeknete, dobrý, když to neřeknete, no tak my to řekneme jinam, asi takhle,′”popsal metody komunistické rozvědky bývalý “estébák” Jaromír Ulč pro archiv pametnaroda.cz.
Že hrozba prozrazení byla ve skutečnosti účinnější zbraní než vězení, ukazuje i historka o generálu Alexeji Čepičkovi, která se šířila za minulého režimu napříč gay komunitou.
Čepička patřil už během únorového převratu ve čtyřicátém osmém k hlavním postavám komunistické strany, vzal si dceru samotného Klementa Gottwalda, zastával posty ministra obrany i spravedlnosti a řídil neblaze proslulé politické procesy proti nepohodlným osobám a skupinám.
Po smrti Gottwalda a Stalina se ale začala stahovat smyčka i kolem něj. V době, kdy se soudruzi potřebovali zbavit Čepičky, politickým procesům už odzvonilo, a tak prý zvolili rafinovanější metodu. O Čepičkovi se totiž šuškalo, že – ač ženatý – je ve skutečnosti “na chlapečky”.
Tehdejší ministr vnitra a člen politbyra KSČ Rudolf Barák ho dal sledovat. “Orgán sledovačky, převlečený za pochůzkáře Veřejné bezpečnosti, nachytal později Čepičku, když se bavil s jakýmsi mladíkem v temnu Letenských sadů. Protože se na tuto příležitost čekalo a ministr Barák předem schválil použití homosexuálního agenta 2. správy, který měl vejít s Čepičkou ve styk, jakož i zatčení při činu!, staršina Veřejné bezpečnosti zatkl ještě nedávného armádního generála. Následoval skandál a Čepička byl vyřízen,” napsal ve své knize Špión vypovídá Josef Frolík, který v padesátých letech spolupracoval s československou rozvědkou.
Absolutní tabu
Ač Československo působilo navenek díky relativně brzké legalizaci homosexuálního sexu jako – v otázce sexuality – celkem liberální země, v reálu byl komunistický režim hodně prudérní. O sexu, a to ani heterosexuálním, se veřejně nemluvilo a neučilo se o něm ani na školách. Československá společnost tak žila, co se sexu týče, v naprostém informačním vakuu.
“Víme, že čím více je sex tabuizován, tím více patologie se v této oblasti pak nachází. Takže není divu, že české nevěsty měly nejnižší průměrný věk v Evropě a že my jsme měli před rokem 1989 víc potratů než porodů,” přiblížil dobovou atmosféru v pořadu České televize Retro sexuolog Petr Weis.
Nemůžeme se tak divit, že láska mezi osobami stejného pohlaví byla tehdy absolutní tabu. Poprvé slovo homosexualita zaznělo v médiích až v roce 1986 v Českém rozhlase, a to ještě v souvislosti s chorobou AIDS, která tehdy strašila východní i západní blok a všeobecně se považovala za nemoc homosexuálů.
“Před revolucí u nás byl proveden jeden výzkum v roce 1988, který zjistil, že více než polovina obyvatelstva má velmi negativní postoje k homosexuálům,” doplnil Weiss. Odpor většiny, postavení homosexuality jako něčeho zvráceného a nehodícího se do slušné společnosti, naprostý nedostatek informací a nepochopení ze strany blízkých tak gayům a lesbám komplikoval život za železnou oponou více než jakékoliv represe ze strany státu.
“Já bych to chtěl, ale já prostě nesmím bejt teplej, říkal jsem si. (…) Něco mě k tomu táhlo, ale něco mi říkalo, že ne, že to je zakázaný, že se to nesmí. Já jsem byl dítě svý doby. (…) My jsme se málem učili, že kdo onanuje, tak že bude na hlavu. Dyť já si vůbec nepamatuju, že bysme se na vysoký škole něco o homosexualitě učili. Já jsem si myslel, že prostě jsem jediný široko daleko na světě takovej.” vzpomínal ve studii Život homosexuálních mužů za socialismu Václav O.
Řada lidí včetně Václava O. se raději rozhodla nevybočovat, zapadnout mezi ostatní a svoji orientaci “překonat” nebo prostě ignorovat. Spousta gayů a leseb tak dělala, “co se slušelo a patřilo.” Spořádaně si našli ženicha nebo nevěstu a vrhli se do manželství.
“Dodneška mám ve své péči mnoho lidí – většinou to jsou muži padesátiletí, šedesátiletí, kteří v době, kdy jim bylo dvacet, místo toho aby si řekli, tak co, jsem orientován na muže, není to nic špatného, tak se snažili o heterosexuální adaptaci. Založili rodiny, ve kterých prožili podstatnou část života, a musím říci, že nikoliv ve štěstí a spokojeně,” prozradila v Retru psycholožka a sexuoložka Hana Fifková.
Byli ale i tací, kteří se rozhodli raději pro život “svobodných mládenců a starých pan.” Problém nastal, když se provalilo, že člověk je gay. Pak musel počítat s posměšky, nebo rovnou diskriminací, a to i v práci. “Od tý doby už na mě hleděli jinak. (…) Předtím se ke mně v práci chovali vřele, ale potom, co se to provalilo, bylo to jednání už takový chladnější. Najednou jim došlo, proč jsem sám, když už mi je přes pětatřicet roků a nejsem ženatej,” popisoval ve studii Život homosexuálních mužů za socialismu Jan L.
“Když se dávaly čtvrtletní odměny, tak kolega dostal odměny a já jsem nedostal nic. A když jsem se ptal: `A proč já jako nedostal odměny, vždyť my jezdíme spolu na stejný služební cesty?` Říkali mi: ‘On Zdeněk má rodinu, ty seš sám.’ Předtím to nevadilo, že jsem sám, a najednou to vadilo. Zdeněk potom přešel do vyšší platový kategorie a já zůstal sedět. Takže to byla ta diskriminace. Přímo do očí ti to nikdo neřekl, ale zase se to projevovalo těma dopadama,” popisuje Jan L.
Pro většinu homosexuálů přinesla obrovskou změnu až sametová revoluce. Po roce 1989 najednou přestala být homosexualita tabu. Začalo se o ní mluvit, objevily se první časopisy a gay kluby, hnutí za práva menšin nabralo na síle a být gay nebo lesba najednou přestala být ostuda.
“Teďka by se každej zasmál, doba je jiná. Možná jsem to všechno přeceňoval, ale myšlenka, aby si o mně někdo nemyslel, (že jsem teplej) mě ovládala hrozně dlouho a teprve teďka, když jsem starší, (…) tak můžu říct, že bych se nepodělal, i kdyby si řekli, jo, pan doktor O. to je starej teplouš,” přiznal Václav O., který se po revoluci na stará kolena přiznal ženě, že se mu ve skutečnosti líbí chlapi a našel si přítele.
