Už to bude nějakej ten měsíc, co žongluju s otázkou, co s náma tady v kotlince bude dál. A věřím, že nejsem jedinej. Je totiž nadmíru absurdní, že všechny ty směšný patálie, kterejma se tady od začátku uprchlické krize, která nepřišla, brodíme, jsou zapříčiněný jednou jedinou věcí: Ať už to dáváme najevo jakkoliv, máme to tady prostě jenom rádi.
I když bych se sám za kdejakého vlastence neoznačil, jsem vlastně jeho typickým příkladem. Za to, že jsem Čech, se totiž nestydím ani v těch nejhorších chvílích. Nestydím se ani za našeho prezidenta. Přijde mi totiž geniálně “českej” a za to, jakým způsobem své úřadování vlastně válcuje v absolutně punkovým stylu “vyližte mi všichni prdel, já jsem president, kdo je víc,” u mě má absurdně snad i celkem jakýsi naivní respekt, ač se s jeho výroky ani ovíněnými kroky nijak neztotožňuji.
Videos by VICE
Neztotožňuji se ale ani s lidmi, kteří se rozhodli proti Zemanovi vystoupit stylem, který je absolutně kontraproduktivní, ať už se v základu jedná o jakkoliv střízlivý a přiměřený nesouhlas či o aktivnější a agresivnější výpad. Nejsem totiž schopen pochopit, kam tím míří a jakou jinou odezvu, než tu, co se jim dostává, čekali. Stačí přece vzpomenout slavný citát Jonathana Swifta: “Když se na světe objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.”
S v Čechách a na Moravě skoro mytickou uprchlickou krizí jsme se totiž přenesli do doby podněcování nenávisti proti neznámému, což logicky podnítí i lásku k pravému opaku, tomu “našemu” dobře známému domácímu. Své češství ale ne nijak překvapivě každý vnímáme jinak a jinak s ním i zacházíme.
Bohužel jsme ale všichni byli svým vlastním počínáním či absolutní nečinností, zahnáni do kouta, ze kterého se nyní zmůžeme pouze tak na to, kopat kolem sebe. Ať už se totiž bojíme uprchlíků, napadení a znehodnocení naší kultury, nebo naopak jako hrozbu pro naši matičku zemi vidíme nárůst extremistických skupin, Zemanovy fanoušky a nohsledy, senzacechtivé dezinformující média v rukou pochybných politiků, či lidi, realizující se v komentářích pod jejich články, jakékoliv naše konání nás jen oddaluje od toho, abychom zase všichni mohli mít pocit, že nás nic tak zásadního nepálí – stavu pro náš národ ideálnímu.
Zakopaný pes tkví dle mého totiž v tom, že proti nenávisti jednoho bojujeme z většiny slepě nenávistí další. A navrch úplně stejně zmatenou. Zatímco ovšem jedna strana spektra má své jasně určené, ač často sebezvané, vůdčí osobnosti s jasně formovaným, ať už poblázněnějším názorem, ta druhá, více či méně mírumilovná, je křehká a absolutně roztroušená, pozbývající kohokoliv (žijícího), kdo by jí stál v čele, kdo by pro tu druhou byl alespoň minimálně relevantní.
Nalezení “obličeje” tzv. Pražské kavárny, nebo jak této opoziční frakci chcete říkat, ovšem taktéž není žádným řešením. To abyste mě zase nepochopili špatně.
Možným řešením a prvním krůčkem k uklidnění stále z většiny potichoučku eskalující situace u nás, je totiž jedna jediná věc. A v žádném případě to není jasné definování protivníků, kteří si pak můžou jít na Václavák veřejně naplivat do obličejů před blesky Blesku.
Česká republika potřebuje osobnost, která by nás dokázala s chápavým mateřským úsměvem v klidu znovu posadit zpátky na prdel. Všechny. Někoho, kdo je jasným a pro všechny rozpoznatelným symbolem češství v jeho nezkažených hodnotách. Jedině takového člověka totiž budou mít chuť poslouchat opravdu všichni, a tak jeho činy ani slova nepovedou jen k dalšímu tříštění naší společnosti.
Ta špatná zpráva nakonec je, že Cimrman neexistuje a Jaromír Jágr pravděpodobně plánuje důchod na Floridě.
