Propagační obrázek k dokumentu „Where to Invade Next”
Michael Moore prudí a provokuje americké ekonomické a politické instituce už od roku 1989, kdy z něj film Roger a Já udělal jednoho z nejvýraznějších dokumentaristů naší doby. Od toho roku jeho filmový styl inspiroval tvůrce jako třeba Morgan Spurlock a světlo světa spatřila celá série kontroversních dokumentů, které cílí na americkou obsesi zbraněmi (Bowling for Columbine, 2002), válku proti terorismu (Fahrenheit 9/11, 2004) zdravotní péči (Sicko, 2007) a ekonomickou krizi (Capitalism: A Love Story, 2009).
Jeho poslední projekt Where to Invade Next měl premiéru ve čtvrtek 10. září na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu a poskytl vhled do nepřetržitého válčení Spojených států. Michael Moore poskytl VICE rozhovor o tom, jaké má dnes Amerika místo na Zemi, jaké je to pochodovat se vztyčenou americkou vlajkou, a proč zůstává optimistický ohledně budoucnosti.
Videos by VICE
VICE: Jak vznikl název filmu? Je to trik jak upoutat pozornost?
Michael Moore: Když se lidi zeptají: „Na čem teď děláš?” a já jim řeknu ten název, je zajímavé sledovat, jak se jejich zasvěcený pohled mění v nervózní smích. Jakoby to byl směšný titulek, ale je směšný pouze proto, že je pravdivý.
Ve chvíli kdy padla Berlínská zeď a skončila Studená válka, a já zažíval pocit skutečného uvolnění, jsem si myslel, že všechno to zbrojení a utrácení peněz Pentagonem končí a my budeme žít v mírumilovném světě. Ale ani náhodou, musí tu být další nepřítel. Tohle tvoří jádro velmi podstatné části našich ekonomických a mocenských struktur – to, před čímž nás varoval Eisenhower, ten militantně-industriální komplex. Bylo to něco jako: Ou, už mi to teda došlo, budeme prostě jen neustále válčit. Vždycky se objeví nějaká nová hrozba, nějaký strašák. Takže ten název je takový satirický útok na to, co se ukázalo být aktuální reálná věc. Samozřejmě, že pak se věci začnou nabalovat, začnou mluvit o Iránu a dalších, na které se máme připravit a kdo všechno se nás chystá zabít. A oni vědí, jak jednoduše se dají lidi vyděsit, zvláště Američani. Pokud zůstáváte izolováni, pokud nevíte nic o jiných kulturách na světě, je ignorance ta nejdůležitější ingrediencí strachu. A strach je ta nejdůležitější ingredience nenávisti. Prostá rovnice. Začíná to ignorancí, což vás přivede ke strachu, strach k nenávisti a nenávist k násilí. Ale ta ignorace se musí živit, musíte udržovat veřejnou ignoraci, abyste pak mohli tvrdit, že hrozí nebezpečí od Íránu.
Je to směr, kterým se ubírají nadcházející volby?
Víte, lidé, kteří rádi propagují válku a strach, se o to určitě pokusí. Ale myslím, že mají velký problém s mladou generací kolem 16-35 let, protože vyrostla v době internetu. To znamená, že možná nemají možnost a prostředky cestovat a vidět celý svět, ale mají přístup k informacím, takže mladá generace nemůže být tak snadno oblbnuta. A tohle myslím představuje velký problém pro kohokoliv, kdo by chtěl založit svoji kampaň na strachu. Já jsem tedy optimistický a řekl bych, že tohle už nebude fungovat a nikoho takového více nezvolí.
Film začíná sekvencí, kde recituješ litanii neúspěchů armády Spojených států napříč uplynulými lety. Jak si myslíš, že se Pentagon na ty války dívá? Jak by se viděly ony samy?
Víte, v první minutě filmu říkám něco, co v Americe ještě řečeno nebylo. A to: „Prohráli jsme válku ve Vietnamu. Prohráli jsme válku v Koreji. Prohráli jsme válku v Zálivu.” V podstatě jsme nechali Pentagon a pravici definovat, co to vyhrát válku znamená, ale já si myslím, že vyhrát válku znamená, když porazíte ty zlý a ti už se nikdy nedostanou k moci. A tohle není zrovna případ války v Koreji. Je to jakoby třeba na konci občanské války v Americe Robert E. Lee a Jefferson Davis obsadili vše na jih od Marylandu a my vyhlásili vítězství.
Ve filmu byla silná myšlenka, taková rekapitulace celé historie – toho dobrého i toho špatného. Chápeme, jaké škody páchá posttraumatická stresová porucha – je tu alarmující číslo válečných veteránů, kteří spáchali sebevraždu – nestáváme se ale slepými vůči těmto celonárodním traumatům po letech, které od konfliktů uplynou?
Absolutně. To je jeden z důvodů, proč jsem film pojmenoval, jak jsem ho pojmenoval, a proč to v lidech vyvolává takovou reakci. Protože všichni vědí, že je to všechno pravda. Vědí, že ti, kdo jsou u moci jen tak nepřestanou používat naše mladé lidi jako krmivo pro jakoukoliv šílenou ideu, kterou dostanou. Upřímně, myslím si, že tu máme celonárodní posttraumatickou stresovou poruchu. Nemluvím o vojácích, ale spíše o zemi, která neví co se děje, kde jsou lidé nervózní kvůli čemukoliv. Nikdy není dobré žít ve strachu. Pokud se vaše dítě bojí chodit večer spát, protože si myslí, že má ve skříni strašidlo, způsob, jakým dítě zbavíte strachu, je otevřít skříň a rozsvítit světlo. Jinými slovy, pokud se zbavíte ignorance, potom budou lidé schopni se uvolnit a klidně spát.
Nemyslíš si ale, že by země měla být schopna introspekce? Příběh americké výjimečnosti – myšlenka nejlepší, nejodvážnější, nejsvobodnější země na světě – značí to, že naše kultura není dostatečně sebekritická? Umí Američani vůbec být sebekritičtí?
Víte, myslím si, že tahle myšlenka americké výjimečnosti bude naše smrt. Je to jakoby jste říkali, že nepotřebujete lék na rakovinu, protože jste dostatečně velcí a odvážní a tak se na to můžete vykašlat. Je to jako předstírat, že jsme na vrcholu, ale ve skutečnosti tam nejsme.
Co se asi politici snaží říct, když mluví o americké výjimečnosti?
Snaží se povzbudit ty z nás, kteří se cítí deprimovaně. V Americe stále říkáme: Jsme první na světě, jsme první na světě. V tuto chvíli se to dostalo do bodu, kdy bychom měli přemýšlet o tom, koho tím doopravdy přesvědčujeme.
Už dávno to tak není. Nejsme číslo jedna ve vzdělání, nejsme číslo jedna v dopravě, nejsme číslo jedna ve zdravotní péči, nejsme číslo jedna v… Vždyť to zvládnete vyjmenovat sami.
Takže film dokumentuje smrt amerického snu?
Myslím, že to se dá říct o mých dřívějších filmech. Takhle nazvaný sen je totiž už dávno mrtev. A lidé to vědí. Ale stejně tak jim došlo, že to je skutečně to, jak se tomu říká. Sen. Nebyla to americká realita. Byl to sen. A ten sen se stává noční můrou pro miliony lidí, protože nebudou mít takový život, jako jejich rodiče a ví, že jejich děti nebudou mít ani takový život, jaký mají oni.
Vypadá to, že americké dělníky už nic nevyžene na protest do ulic tak, jak se to děje v jiných zemích. Co se stalo s jejich odvahou?
Myslím si, že lidé se dnes vzdávají ještě dřív, než se vůbec o něco pokusí. A vzdávají se proto, že mají spousty příkladů, kdy protest nic nezměnil. Vzpomeň si, když v únoru, měsíc před začátkem války v Iráku, vyšly do ulic po celém světě miliony lidí. Největší demonstrace v historii. A o čtyři měsíce později? Sakra, Bush bombarduje Bagdád.
Byla americká veřejnost v podstatě poražena a je beznadějná? Není to pro nás jako Američany smutné?
No, ano i ne. Myslím, že lidé byli v historii poraženi mnohokrát, ale přišly změny a někdy se vše otočilo zase k lepšímu. Víte, před jedenácti lety, když byly volby v roce 2004 a prošly všechny ty ústavní změny zakazující sňatky gayům, vypadalo to, že je tahle záležitost vyřízena. Byl to velký vztyčený prostředníček všem gayům a pamatuji, jak si říkali: Jaký to má smysl? Proč se nepřestěhujeme raději do Kanady, kde se budeme moci vzít? Ale to se nestalo. Co se stalo, bylo to, že se lidi sebrali, vzpamatovali se z toho a začali o svá práva znovu bojovat. Nebylo to ani tak politické hnutí, jako spíše osobní. Myslím si, že to, co změnilo zemi za těch deset let, byli gayové a lesbičky a další lidé, které nepřijala heterosexuální majorita, kteří se začali čím dál častěji objevovat ve veřejném životě jako naši přátelé, sousedi, spolužáci, kolegové. Ve chvíli, kdy je to tvoje dcera, kdo říká: „Jsem lesba,” když je to stará paní, která bydlí přes chodbu, kdo říká: „Jsem lesba,” stane se mnohem těžší něco takového nenávidět. Takže podle mého názoru gayové a lesbičky to celé dokázali sami a nenávist se rozplynula ve chvíli, když lidé vyšli s pravdou ven.
Momentálně cítím, že přichází revoluce v idejích a změna veřejného mínění, což bude vyžadovat politiky, kteří se za tu změnu postaví. V jiném případě budou smeteni.
Když cestuješ a natáčíš různě po světě, setkal ses s anti-americkými náladami?
Ano i ne. Nejvíce nepříjemnou částí filmu, bylo kráčet okolo této planety s americkou vlajkou. Když jsem šel po Champs-Élysées v Paříži s tou obří vlajkou na tyči, cítil jsem se jako bych měl na zádech namalovaný terč.
Opravdu ses takhle cítil? Bylo to trapné nést americkou vlajku?
Ne trapné, neřekl bych trapné. Bylo to spíše lehce znepokojující ve smyslu, že kdykoliv mohl někdo přiběhnout a zbít mě nebo poplivat. A co kdyby měl u sebe zbraň…
Proč ses bál něčeho takového?
Protože většina Američanů si uvědomuje, že jako o zemi se o nás nesmýšlí zrovna nejlépe. Ale jako lidé jsme milováni – ostatní jsou rádi obklopeni Američany. Oni nás mají opravdu rádi.
Takže, setkal ses vůbec s nějakou opravdovou nenávistí vůči americké zahraniční politice? Byl jsi s tím někde konfrontován?
Řekl bych, že téměř tři čtvrtiny lidí, se kterými jsem dělal ve filmu rozhovor, začali o americké zahraniční politice a o válce hovořit sami. Říkali: „Pokud chcete pro svět něco udělat, přestaňte válčit. Přestaňte války zahajovat, nebuďte agresivní, nešikanujte. Víte, vždyť jste ve skutečnosti opravdu super, dá se vám věřit, máte skvělou ústavu a my chceme být jako vy, ale ztěžujete si to tím, že necháváte své politiky dělat zvěrstva.”
Posledních 25 let – s příchodem globalizace, levné pracovní síly na trh, dělnických hnutí – způsobilo, že se Amerika stala svým způsobem xenofobní, neřekl bys? A jak je tahle veřejná xenofobie znázorněna ve filmu Where to Invade Next?
Víte, kdekoliv zmíním název tohoto filmu, dodávám: „Je to komedie.”
Je důležité, aby si toto lidi uvědomovali, že?
Jo, chci, aby to bylo jasný. Chci, aby si uvědomovali, že to co dostávají, nemusí být nutně to, co si myslí, že dostávají. To je to co je bude na filmu bavit, to je to co je překvapí. Pouze se snažím udělat to, co dělají jiní filmaři; rozesmát diváka, rozbrečet. Chci, aby odcházeli z kina a přemýšleli o tom, co právě viděli.
To zní jako patriotický snímek, ne jako karikatura od Michaela Moora, šíleného liberála. Co si o tom osobně doopravdy myslíš? Kolik z tebe je v tom filmu?
Poslední dobou procházím změnou svých názorů. Můj otec před rokem zemřel, rozvedl jsem se a myslím, že se u mě objevily sympatie pro Střední Ameriku a takové ty tendence se cítit zároveň beznadějně i bezmocně. A pokud jsou oba tvoje rodiče pryč, začneš se cítit jako sirotek. Ale nebylo to zlé. Mělo to na mě zvláštní dopad – byl jsem smutný, ale ne v depresi. Ve skutečnosti to bylo opravdu povzbuzující. Sledovat otce jak umírá, mi dalo jiný – respekt není to správné slovo – entuziasmus pro život a jeho možnosti.
Ve filmu to vše jde cítit. Hodně pojednává o životě.
Štáb měl pro film svůj vlastní název, který zněl Mikův šťastný film.
Snažíš se do světa vysílat pozitivní vlny? Myslím tím, že mluvíš velmi pozitivně o revoluci v myšlení.
Jo, řekl bych, že k ní dojde a přijdou s ní mladí lidé. Budou to Afroameričani, budou to ženy. Už k tomu ve skutečnosti dochází. A jedno z těch hnutí vyšlo také z Occupy Wall Street, které nám před pár lety ukázalo, že se lidé umí ozvat proti ekonomické síle a nespravedlnosti.
Takže si myslíš, že tu máme zhruba do pěti let nenásilnou americkou revoluci v myšlení a ve vnímání naší společenské smlouvy, základu demokracie a státu?
Za dva, za tři roky.
Jak moc se těšíš, až ukážeš Američanům svůj film a pustíš se s nimi do rozhovoru o svých myšlenkách?
S Fahrenheit 9/11 jsem objel 60 měst za 42 dní. Doufám, že teď se mi povede něco podobného. Už jsme si zajistili takový ten rokenrolový autobus, se kterým prostě prolítneme Amerikou a budeme ten film pouštět ve všech městech a vesničkách, kde půjde zaparkovat.
Je tohle jeden z tvých zvláštních způsobů, jak si užíváš vydání nového filmu?
Mám rád, když se dostanu někam, kde mohu fascinovat lidi. Tohle je skvělá země, miluju ji. Znám její každý kout, projel jsem ji křížem krážem a myslím, že mám – Jak to říct… Je to místo, kde přetrvává láska, skutečná láska, víte, nemyslím ty žvásty z milostných psaníček. Mluvím o skutečné empatii a lásce, se kterou se cítíme být vnitřně spojení. A tenhle pocit zbožňuju.
