Bangkok je fascinující město, říkám si když přede mnou v baru Casanova na slavné Nana plaza tančí tři ladyboys a naznačují ať jim na pódium hodím nějaké bahty, zatímco mi kamarád v baru vypráví o obřích švábech, kteří mu lezou v noci v hotelu po hlavě, zatímco mě v pět ráno na Kaossan Road táhne síla davu ulicí k dalšímu klubu, kde thajská kapela zpívá svůj cover Sweet Home Alabama. Přes všechnu špínu, vedro, nepředstavitelný smog a permanentní kocovinu, ze které se nějak nemůžete vyspat, mě Bangkok přitahuje. Hlavně když se dozvím o bizarním muzeu parazitů a muzeu anatomie, které je ukryté v komplexu místní university Siriraj. Tohle, to by mohla být ta nejdivnější věc, co tu uvidím.
Cesta tam vede přes čínskou čtvrť, a pak po řece lodí přecpanou studenty fakult. Dorazíte na molo, po kterém dojdete do spletitého areálu nemocničních a univerzitních budov. Muzeum parazitů najdete snadno, ale není nijak zábavné, pár červů v lihu a několik ne příliš zdařilých plastových modelů hadů. Samozřejmě kvanta textu (na angličtinu zapomeňte) a taková podivná železná rakev, které se říká “iron lung” – pomáhala pacientům po obrně s dýcháním pomocí podtlaku. Prohlídku zvládám za pár minut a pouštím se do hledání anatomického muzea, které má být ukryto ve třetím poschodí jedné z přilehlých budov. Teď by mohl následovat dlouhý popis složitého hledání, bloudění areálem, pokusy o domluvu s místní ochrankou a opětovné bloudění, zkrátka to make a long story short nakonec sem to našel.
Videos by VICE
V přízemí staré kancelářské budovy sedí za stolkem vedle oltáře s podobiznou nedávno zesnulého krále hlídač muzea. Zaplatím mu směšnou částku za vstup a ještě se musím podepsat do návštěvní knihy. Na závěr je mi zopakován přísný zákaz fotografování. Pak stoupám po zaprášeném vrzajícím dřevěném schodišti do horního patra. Jsem jediným návštěvníkem a mám trochu strach. Schodiště je dvoranou slávy thajských lékařů a vědců, jejichž portréty míjím. Nahoře se otevírá pohled do chodby zaplněné skleněnými vitrínami. Obsahují pečlivě rozřezané kusy těl, zvířecí a lidská embrya, atrofované končetiny a hydrocefalické plody. Chodba ústí do velké místnosti, která je dalších podobných exponátů plná. Ve starých dřevěných policích jsou uskladněny stovky zrůdností ve formaldehydu. Siamská dvojčata, celý vypreparovaný nervový systém, příčný řez hlavou neznámého Thajce.
Někdy jsou regály s exponáty tak blízko u sebe, že když se mezi nimi potřebujete protáhnout, dotýkáte se obou protilehlých stěn a cítíte se součástí exposice, jak se nechtěně otíráte o pláště skleněných válců s vnitřnostmi. Když procházím kolem skříně plné malých zčernalých koster, při každém mém kroku to z ní děsivě zachrastí. Jinak ticho místností občas protne ruch z ulice. Krom morbidní atmosféry je všude cítit i nepříjemný octový puch. Vrcholem bizarnosti jsou pak obří dětská těla s deformovanými hlavami, uložené ve skleněných kvádrech, na jejichž víka někdo položil drobné barevné hračky. Snad k usmíření duchů, nebo jako obětinu? Neměl jsem odvahu se na to hlídače zeptat.
