Cos dokázal ty?
Ať si kdo chce, co chce říká, Jardu Konáše mám rád. Je pro mě ztělesněním takového toho hodného kluka ze staré školy: rád si lepí modely letadýlek, čte Tolkiena, píše holkám básničky a navrch to doplňuje vizáží ospalého medvíděte.
Když před lety odstartoval blog Hudební masakry, byl jsem snad tenkrát dokonce nasranej, že jsem s tím nápadem nepřišel sám, i když to je taková moje diagnóza u všech dobrejch nápadů. Dělat si otevřeně krutou, fakty podloženou prdel z tuzemských kapel je totiž můj denní chleba, až na to, že já k tomu nemám určený blog, ale dělám to bez optání na potkání.
Videos by VICE
Nebylo se čemu divit, že se nápad bleskurychle uchytil a stal populární u části národa, která si v hlouposti a absurditě počínání ostatních libuje, neboť si tak dává zapomenout na vlastní (v lepším případě) průměrnost. Hudební masakry byla a pro mnohé snad stále je skvělá šance připadat si líp díky tomu, že na tom je někdo daleko hůř. A co Čech, to přece muzikant, takže “masakry” byly trefa do černýho jak vrata.
Abych citoval klasika (strýčka Bena ze Spidermana): “S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost,” a tak, když jednoho dne Konáš vyrukoval s ceremoniálem udávání anti-cen Zlatý David, málem mi zaskočil párek na pouti u piva.
Jasně, anti-ceny, to přece není nic novýho pod sluncem. V čem ovšem vidím problém, je, že Konáš neshledal nic špatného na tom, přizvat si na udávání cen kapely, které za “hudební masakry” nepovažoval. Právě naopak.
Najednou se tak z ryze zábavného blogu formy: “Ukažme si na toho debila,” stala instituce s puncem kvality, která krom vyhrabávání exotů se samohrajkama a rapperů s flow mužů trpících problémy s prostatou, měla patent na talent scouting, který ji v žádném případě neslušel, ani nepříslušel.
Někdy tou dobou jsem to všechno taky tak nějak samovolně přestal sledovat a jen koutkem oka jsem zaznamenával další vývoj blogu v pořad na Streamu. Když pak Jarda začal navrch vydávat velmi bravíčkoidně přátelský a nekritický online hudební časopis Headliner, měl jsem za to, že společně s jeho zrodem vzaly Hudební masakry za své, protože vydávat časák, z jehož obálky se na vás usmívaj arci-sračky typu 30 Seconds To Mars nebo Kryštof a zároveň si dělat prdel z místní hudební žumpy, mi přišlo tak trochu jako oxymoron.
Včerejší události mě ovšem obratem navrátily do obrazu. Hudební masakry stále existují, akorát pozbyly formy, která z nich činila pro většinu jejich čtenářů a dnes potažmo diváku úspěšný formát. Příjemně zákeřná lidová zábava totiž ve světle nedávného veřejného oprášení naší staré dobré a bezútěšné nazi-pub-rockové scény, která při současném volání po krajních formách vlastenectví zažívá svůj velkej revival, vyrazila nečekaně se vztyčenou pěstí do ulic. Ovšem místo doprava svým názorem pro pravděpodobně a dost bohužel většinu svých fanoušků vykročila pevnou nohou v havlovsko-hipsterské krátké nohavici vlevo.
Poslední díl Hudebních masakrů si totiž vzal na pranýř “Landu chudých”, kapelu Ortel. Ač Konáš ve svém pořadu obklopen lesklými gramofony mluví věčně a nezaujatě, vše je rázem naruby. Místo toho, aby svému obecenstvu předložil další očekávanou hudební sideshow atrakci, tne do národotepců a vlastenců, “Islamofil” jeden.
Kdybych měl print-screenovat všechny nadmíru tvůrčí označení, které pro něj jeho vlastní publikum záhy v komentářích vytvořilo, budu to dělat nejmíň do konce tejdne, takže pokud máte zájem o kvalitní čtivo, odkazuji vás rovnou ke všem anti-pravdoláskařským komentářům pod video, ze kterých vypíchnu snad jen mé nejoblíbenější: “Inteligent z Mekáče,” a jeden, který, ač si jeho znění už přesně nepamatuju, implikoval, že Havel byl vožrala, zatímco teď se bez něj máme líp.
Mě osobně vlastně ve finále ale tolik nefascinuje předvídatelná (a i Konášem očekávaná) reakce jeho diváků, fascinuje mě Konáš sám, který vědomě vyrazil ve svém lidově-zábavném pořadu proti vlastním řadám tím, že jim předložil pro ně kontroverzní názor v rámci prostoru, který byl doposavad určen pro kratochvíli vysmívání se cizímu neštěstí, hlouposti a neumětelství.
Připomnělo mi to jeden takový můj zážitek z dětství, kdy jsem na Makarské riviéře v rámci zájezdu Mořský koník potkal krásnou slečnu, která ovšem poslouchala Orlík, přes což jsem se nedokázal přenést, takže jsem si nezašukal, i když jsem sám tou dobou poslouchal výhradně Limp Bizkit.
Prostě a jednoduše: Jardo, ať už tě tví nejbližší nohsledi budou jakkoliv za tenhle “odvážný” krok plácat po zádech, musíš se teď smířit s tím, že jsi svýmu širšímu publiku otevřeně nasral na hlavu, protože jsi přehodnotil hloubku vlastního pořadu, ty intelektuálská pravdoláskařská kurvo placená CIA.
