Poslední pankáči v Čechách a na Moravě

Honza Pohunek aka Přebral tramping nejen aktivně praktikuje, ale dlouhodobě se jím i teoreticky zabývá. Napsal kapitolu o hledačích šedých dálek do subkulturního sborníku Folklor atomového věku a svými články přispěl i do dvou „trampských čísel” periodika Dějiny a současnost. Věnuje se i modernímu folkloru, třeba trampským pověstem, mezi něž patří i různé variace legendy o duchu Hanse Hagena z lomu Amerika. Velká exotika. Když jsem Honzu Pohunka potkal na vernisáži zbraslavské „trampské” výstavy Jdeme přes pole, musel jsem ho pro VICE vyzpovídat.

VICE:O trampingu se velmi často hovoří jako o ryze českém fenoménu. Je to opravdu tak, nebo je pro české prostředí spíše specifické to, že se tramping v určitém časovém období stal mainstreamovou záležitostí?

Videos by VICE

Honza Pohunek: Tramping takový, jaký ho tady známe, je jednoznačně česká (a samozřejmě i slovenská) záležitost. V anglicky hovořících zemích se sice občas dá na zmínky o trampech a trampování narazit, ale je to něco jiného – v USA se pod slovem tramp skrývá především tulák, sociálně vyloučený člověk. Na Novém Zélandě se zase používá sloveso „to tramp” pro označení výletů do přírody, ale spíše ve smyslu běžné outdoorové turistiky. Když se u nás tramping na začátku 20. století zrodil, byl sice americkými tuláky také inspirován, ale vyvinul se v něco jiného.

Byla první osadou opravdu Ztracená naděje, jak se všude píše? Občas slyším od zasvěcenců rouhačská slova, že to bylo všechno trošku jinak.

Ztracená naděje, založená roku 1918, bývá obecně uznávána jako první trampská osada. Počátky trampingu ale pořád trochu spočívají v mlhách – Ztracenkáři prý mají doklady pro to, že se nazývali trampy už v době první světové války. Zároveň ale do přírody jezdily další party, které se chovaly velmi podobně, ale ještě se pro ně tehdy nepoužívalo slovo „tramp”. Přesto bývali jejich členové později za trampy také považováni. Víme toho o nich ale pořád bohužel poměrně málo.

První republika represivně vystupovala proti trampingu. Vyhláškou zemského prezidenta Kubáta z roku 1931 bylo zakázáno trampování nesezdaným párům. Podle Boba Hurikána se dokonce uvažovalo i o tom, že vyhláška bude rozšířena a trampové budou mít zakázaný vstup do lesů úplně. Byl pro tuto represi nějaký důvod? Opravdu tramping tak narušoval morálku mládeže? Opravdu se svým způsobem jednalo o punk třicátých let?

Vlastně šlo o podobný proces, jaký se stává i v jiných případech – říkává se mu morální panika a jde v podstatě o přehnanou reakci na nějaký nový jev nebo předpokládané ohrožení společnosti. Trampové byli vesměs mladí a vzbuzovali rozruch. Někteří se chovali slušně, jiní méně slušně. Byli nekontrolovaní, neorganizovaní a svobodomyslní. Představovali konkurenci organizovanému skautingu a někteří z nich navíc sympatizovali s radikálně levicovými názory. Pro českého měšťáka sedícího za svým půllitrem v hospodě Na lesní tišince mohl tramp představovat podobně zpustlý, neužitečný, potenciálně kriminální a radikální zjev jako pro dnešního spořádaného občana nějaký punkáč nebo dredař. Převážná většina trampů ale zřejmě svému konání žádný protestní nebo politický rozměr nepřikládala – jezdili zkrátka s kamarády do lesů, setkávali se s novými přáteli, sportovali, tábořili. Radikalizovat se naopak začínali až ve chvíli, kdy na ně začal být vyvíjen tlak, a ani tehdy to nebylo jednomyslné. Trampská subkultura nebyla nikdy vysloveně protestní, ale svým způsobem se také vždy alespoň trochu proti většinové společnosti vymezovala – i kdyby třeba jen chutí dělat si věci po svém.

Přesto, byly zaznamenány konkrétní případy, kdy trampové, nebo spíše rádobytrampové, veřejně opravdu vzbuzovali pohoršení? Při svobodomyslnosti dané subkultury k nějakým excesům přeci dojít muselo.

Samozřejmě k něčemu občas došlo. Když vezmete libovolnou dostatečně velkou skupinu lidí, vždycky v ní narazíte na nějaké nepříjemné nebo vysloveně padoušské jednotlivce. Kromě toho, když se někde dá dohromady trochu rozjívená parta mládeže, může v usedlých strýcích vzbuzovat pohoršení i celkem nevinnými věcmi. V raných stížnostech na tramping a četnických zápisech se hovoří převážně o tom, že trampové ruší klid, způsobují drobné škody na majetku (nemuselo jít nutně o krádeže, stačilo třeba zdupání louky), střílejí pro zábavu z pistolí a, hrůza největší, chodí do lesa s děvčaty, čímž dávají špatný vzor naší mládeži. Zároveň ale z těchto zápisů vyplývá, že pokud k něčemu drsnějšímu došlo, byly to právě excesy a ne něco, co by bylo pravidlem. Zpětně tahle vyšetřování často působí až úsměvně, i když třeba jde o věci, na které by se asi volala policie i dnes. Jedna četnická zpráva třeba zmiňuje koitus prováděný v noci v centru Štěchovic za doprovodu harmoniky.

Když společnost chce potlačit subverzi u subkultury, obvykle ji začne „rozprodávat”. Napadá mě několik příkladů. Ve své době symbol metrosexuality David Beckham přišel se „svou” variací číra, která demytizovala jeden ze symbolů punku. Tričko Ramones z háemka nosí také polovina Prahy. Nebo třeba hiphopové kalhoty na půl žerdi, nikdo už neví, že se původně jednalo o solidaritu s kamarády, kteří byli ve vězení, a tam jim byl odejmut opasek. Výprodej subkultur. S trampingem se mi zdá, že to bylo trošku jinak. Subverze přišla až s jeho průnikem do mainstreamu na konci dvacátých let. Jejími nositeli nebyli praví trampové, ale rádobytrampové. Jak to vidíš ty? Dává to logiku?

Tak ono to většinou neprobíhá tak, že by se někdo ráno vzbudil a řekl si „začnu prodávat trička, potlačím subverzi subkultury” – pokud tedy není zvlášť podlým pracovníkem marketingu. Lidé především napodobují a vyhledávají věci, které se jim líbí, a interpretují si je po svém, s popularitou nějakého fenoménu roste i tlak na jeho komerční využití a pak se může stát, že se původní myšlenka začne vytrácet a převládnou jen vnější „módní” znaky. Stejně tak ale může ten původní fenomén díky zájmu dalších lidí získat nový rozměr, který jej nějak obohatí. Pronikání trampingu do mainstreamu probíhalo také nějak takhle – bylo to něco přirozeného, průvodní jev popularity trampování a zejména trampské písně. Existovali trampští hudebníci, kteří natáčeli profesionální desky a hledali svůj nový způsob hudebního projevu, ale přitom se o nich rozhodně nedá říct, že by byli rádobytrampy. Kromě toho se ale samozřejmě objevila i spousta lidí, kteří do lesa vlastně ani nejezdili, ale chrlili „trampské” písně na prodej. Nebo se trampingem inspirovali v tom, že si někde postavili chatu, která už ale byla vysloveně paďourská. Díky tomu, že tramping není nějaké pevně organizované hnutí, nelze mezi trampy a netrampy vytyčit přesnou hranici. Můžeme celkem snadno říct, kdo tramp určitě je, a také, kdo jím určitě není. Ale mezi těmihle dvěma póly nemusí být vždycky až tak jasno – často se třeba lze setkat s tím, že se někdo za trampa považuje, ale jiní o něm tvrdí, že není „opravdový tramp”. Nebo naopak s tím, že se někdo k trampingu přímo nehlásí, není třeba členem nějaké osady a považuje se přednostně například za skauta, ale trampové ho v podstatě uznávají za „svého”. Za někoho, kdo je s nimi spřízněn tím, jak vnímá přírodu, romantiku a přátelství, někoho, kdo ctí trampské zvyky, jezdí třeba s teletem a nehodí vajgl do ohně, když ho pozvete na potlach.

Trampové jsou asi subkulturou s nejvyšším věkovým průměrem. Může tramping být atraktivní pro dnešní mladou generaci? Nebo příslušnost k této subkultuře se spíše jen dědí? Třeba jako u ploché dráhy.

S tím věkovým průměrem je to složité a žádné přesné „sčítání trampů” se nikdy nedělalo. Spíše bych řekl, že je tramping prostě už vícegenerační – začínal jako něco typického pro mládež, ale dnes zahrnuje všechny věkové kategorie. Starších trampů je jistě hodně, ale pokud budeš za subkulturu považovat třeba i dechovkáře, zahrádkáře nebo baráčníky, tak na tomhle poli tramping s přehledem trhnou. Pro mladou generaci, myslím, atraktivní je, ale ne pro každého – nejvíc nových mladých trampů se dnes asi najde mezi lidmi, kteří mají třeba nějakou zkušenost s dětskými tábornickými oddíly, ale začali si ven jezdit i po svém, vlastně podobně jako za první republiky. Dědit se to může, ale nemyslím si, že by to bylo nějak silné. Občas se naopak může stát, že jak si děti vždycky hledají vlastní cestu, tak když je rodiče k trampingu moc tlačí, nedocení ho a při první pubertální příležitosti zdrhnou do víru velkoměsta.

S trampingem je silně provázána trampská hudba. Ta sice čerpá z odkazu amerických tradicionálů a country, texty o Bohu se ale v české odnoži nikdy pořádně neobjevovaly. Proč?

Tak to s určitostí nevím. Ale domnívám se, že to mohlo být zkrátka proto, že tramping byl inspirovaný především romantickým obrazem Divokého západu a víra netvoří ve westernech zásadní téma. Existovala jistě řada věřících trampů a některé americké vlivy se k nám dostávaly i přes nábožensky orientované organizace, jako byla například YMCA, ale toto téma zkrátka nebylo nějak extrémně důležité. Trampská hudba byla navíc stejně tak, alespoň za první republiky, podmíněna i dobovými šlágry a dalšími druhy soudobé populární muziky, takže se vlastně nejednalo o country v pravém slova smyslu. Dá se říci, že country v americkém stylu se u nás stalo oblíbenější až po druhé světové válce. S duchovními tématy ale i poté pracovala spíše folková hudba nebo vyhraněné skupiny, jako například Spirituál kvintet.

Spirituál kvintet je sice často zmiňován jako skupina, která pracuje s duchovními tématy, na druhou strany jsou ale některé jejich překlady originálů hodně na hraně. Vždyť Dušan Vančura přetextoval třeba píseň Give Me Jesus na Já mám žízeň. Takhle vytržené z kontextu by to mohlo vypadat jako text nějaké agro-pub-rockové skupiny. Myslíš, že nemůže absence duchovních témat v trampské písni za první republiky souviset s tím, že po vzniku samostatného Československa byla víra tak trochu stále spojována s životem v monarchii?

Mohlo by to mít částečně vliv, ale tohle téma je poměrně nezmapované. Je jasné, že zejména levicoví trampové, kterých bylo poměrně dost, určitě neměli k církvi zrovna pozitivní vztah. Navíc, když jedeš v neděli do lesa, špatně se to skloubí s nedělí v kostele. Na druhou stranu, za první republiky existovaly skautské organizace vymezené podle vyznání, kde se dalo přičichnout k táboření, a pak třeba odejít a jezdit dál do lesa jako věřící tramp. V jaké míře k tomu docházelo se ale pořádně neví. Nehovoříme tady ostatně jenom o katolících, kteří byli skutečně za první republiky kvůli Rakousku trochu v nemilosti, ale i o evangelících nebo židech.

Z mnoha táborákových písní se staly šlágry. Lidé je zpívají, aniž by pořádně vnímali text. Například téměř nikdo si neuvědomuje, že notoricky známá skladba Panenka je o defloraci. Nebo třeba trampská hymna Vlajka, kterou složili bratři Kordové. V textu se mimo jiné zpívá: „Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí, hned se s mraky snoubí, vlát bude zas, než mládí opustí nás.” Většina zpěvníků obsahuje ale nesmysl: „…až mladí čas opustí nás.” Napadají tě nějaké další příklady trampských písní, kdy se v podstatě využívá jen „zvuk” slov, význam už nikdo nevnímá?

To, že někdy dojde k menšímu zkomolení textu, je celkem přirozené, a vlastně to znamená, že píseň zlidověla. Trampové ale obecně texty českých trampských písní vnímají. Problém někdy nastával spíš u písní převzatých, s anglickými slovy, kterým ne všichni rozuměli – tam se ta angličtina mohla zpívat právě jen jako zvuk. Vybavuji si i jeden kuriózní případ písně, kterou jsme zpívali v dětském oddíle a kterou jsme měli pečlivě zapsanou ve zpěvníku. Všichni si mysleli, že je to nějaký složitý anglický text, a jejím slovům nikdo nerozuměl. Později jsem ale zjistil, že je to ve skutečnosti irština – šlo o irský tradicionál, jenže protože ho někdo odposlechl a pak zapsal výslovnost tak, jako kdyby šlo o angličtinu, nebylo to skoro k poznání. Ze Siúil a rún se stalo úderné táborákové Shule.

Wabi Daněk v Rose na kolejích zpívá: „Pajda dobře hlídá pocestný, co se nocí toulaj.” Pajda je trampský Bůh. Jaký je? Byl zobrazován v rámci trampské lidové tvořivosti?

Pajda je Pajda. Má určitě na svědomí značnou část dobrých věcí, které trampa na vandru potkají, ale i některé komplikace, jako třeba počasí. Občas se vyskytne v povídkách, kde může vystupovat třeba v podobě trampa, spíš už staršího, který trochu dělá zázraky, trochu odměňuje a trochu zkouší. Mívá tam také mytický podíl na vzniku prvních trampů, fungování trampského Onoho světa a tak. Víceméně je to božstvo dobrotivé, jen někdy trochu potměšilé a náladové. Nejčastěji se na něj lidé odvolávají, aniž by bylo nějak hmotně přítomno.

Trampingu je věnováno v poslední době dost pozornosti. Nedávno ČT odvysílala dokumentární cyklus Zvláštní znamení touha, na Zbraslavi je v současné době k vidění trampingem volně inspirovaná výstava Jdeme přes pole. Jak bys hodnotil tyto realizace?

U Zvláštního znamení touha bylo, myslím, trochu nešťastné, že se soustředilo jen na některé části trampingu, zřejmě ty, které byly blízké jeho tvůrcům, a ty ostatní poněkud opomíjelo – ať už generačně, stylově nebo třeba regionálně. Nebyl to vysloveně špatný dokument, ale mohl být výrazně lepší, takhle sice přinesl některé zajímavé střípky, ale často zároveň klouzal po povrchu. Výstava je zase něco jiného. Líbilo se mi na ní, jak je hravá a že i když se její tvůrci asi nedají označit za ortodoxní trampy, postihli po svém jak tu nostalgicko-poetickou, tak i recesistickou podobu trampingu. Možná by jí výhledově slušelo přemístění do nějakého lesnímu lidu bližšího prostředí, vím, že kurátoři výstavy uvažovali o nějaké podbrdské hospodě, tak uvidíme.