Velký černý penis na nohou stříká do nějakého oka, zhruba druhé století po Kristu. Foto via Wikicommons
Před několika měsící našli archeologové na řeckém ostrově Ithaka na útesu v zátoce Vathy dva vyryté penisy. U obou z nich, stejně jako u nápisu ve staré řečtině: „Zde Nikasitimos klátil Timionu,” se stáří odhaduje až na 2 500 let. Média se postarala o to, aby byl tento nález označen za nejstarší a nejúžasnější erotický objev archeologie, ale není to tak úplně pravda. Erotika je v historických nálezech všudypřítomná a archeologové už narazili i na její starší a zajímavější vyobrazení. V jedné věci je ale tento nález unikátní – tedy mimo to, co nám říká o gramotnosti v časech Akropole – a to v tom, že archeologové byli ochotni mluvit o sexu a připustit, že homosexuální styk nebyl pouze zálibou vyšší třídy a uzavřeného sociálního prostředí. Není to tak dlouho, co se akademici odvážili mluvit o sexuálních aspektech dějin, a mnozí se tomu stále vyhýbají. A je to velká škoda, protože k historii patří spoustu starodávných, naučných a převratných prasečinek.
Videos by VICE
Willendorfská Venuše, důvod mnoha historických erekcí, přibližně 25 000 let před Kristem. Foto via Wikicommons
Mimo stylizovanou boubelatou Willendorfskou Venuši a pár jejích dalších kolegyň patří k nejstarším sexuálním archeologickým nálezům i malá figurína muže sklánějícího se nad ohnutou ženou s viditelným zobrazením genitálií u obou postav. Tato figurína je stará 7200 let a byla nalezena v Německu v roce 2005. To je ale jen stěží můžeme označit za nějak unikátní nález. Kamkoliv se totiž podíváte – od pansexuálních orgií na jeskynních malbách v Xinjiang ve Střední Asii, přes 4000 let staré destičky kapesní velikosti zobrazující Mezopotámce při análu, až po Ramsessův plakát z Playboye – tak zjistíte, že starověký svět je plný šukání.
Každý gramotný člověk napříč dějinami byl konfrontován s necudnými a sprostými myšlenkami jeho předků od nechutností v Boccaciovi, Chaucerovi nebo Sapfó až po Shakespeara, od Gargantua a Pantagruel po Máchův osobní deník nebo po kořeny japonského chapadlovitého porna na dřevěných deskách či japonské erotické umění Shunga. Historie je bezpochyby plná porna, třebaže se na ni mnozí z nás stále dívají upjatě a naškrobeně.
Klíčem k představě o čisté a cudné historii je aktivní destrukce a strategická snaha o zatajení. Ačkoliv nikdy neexistovala žádná systematická snaha o vyhlazení sprostých materiálů před vznikem výrazu „pornografie”, naši předci se dost vynasnažili, aby zadupali všechen masturbační materiál s přístupem: „Poznáš to, až to uvidíš.” V roce 1520 třeba zatkla církev italského tiskaře za to, že vydal pamflet pojednávající o dobrých sexuálních pozicích a v roce 1748 byla první anglická porno novela Paměti ženy rozkoší (také známá jako Fanny Hill) striktně cenzurována.
Některé historické pozůstatky jako laciné řádky římských autorů, jako byl Juvenal nebo vulgární čmáranice na okrajích stránek v zápisních středověkých mnichů, se však staly nedílnou součástí dějin a tudíž byly silně potlačovány. „Samozřejmě,” píše Walter Kendrick, autor knihy The Secret Museum a vlivná osobnost na poli dějin porna a jeho potlačování, „nemohly být zničeny… Každý pozůstatek antického světa, který máme, vděčí za svoje přežití pouze své hodnotě, která často převyšuje jeho původní sdělení.”
Vyobrazení navzájem laškujících mužů v Řecku, přibližně 475 před Kristem. Nalezeno v Hrobce potapěče. Foto via Wikicommons
Na konci 18. století v západní společnosti převládl názor Edwarda Gibbonse, autora knihy Úpadek a pád Římského impéria, že právě zhýralost byla kamenem úrazu našich kulturních předků a šíření nemravných materiálů tak bylo považováno za ještě nebezpečnější, než kdy předtím. A tak současně s tím, jak se začal díky pokroku v tisku a vzdělávacím systému rozšiřovat okruh čtenářů historických knih, začala také masivní cenzura. V jednom velmi známém případě přišlo historikům neskousnutelné, že římský autor Catullus prohlásil v jednom ze svých děl v části Carmen 16: „Spáchám s tebou sodomii a pak tě osouložím do pusy.” To samé platí o Aureliových řádcích: „Ty pathiku (účastník homosexuálního styku, zjednodušeně „mamka”), ty teplouši, Furio.” Nikdo se kvůli tomu až do roku 1970 nepokusil o překlad a často byly tyto části zamlčovány s tvrzením, že báseň je pouze útržek, jehož zbytek se ztratil v minulosti. Stejně tak dlouho trvalo učencům, než přiznali, že Turínský královský papyrus, 3000 let starý egyptský svazek známý už od roku 1820 a zatajovaný až do sedmdesátých let minulého století, obsahuje části o erotických orgiích. Možná nejvíc do nebe volajícím příkladem jsou editoři z 18. století, kteří v rámci takzvané „bowdlerizace” vyjmuli samotné části některých textů Shakespeara a dalších klasických autorů a přepsali je tak, aby fungovaly i bez sexuálních narážek a vtipů. A dokonce i ve 20. století došlo k tomu, že se překladatel sufistického básníka Jalala al Din Muhammada Rumiho rozhodl nechat sprostější básně v latině. Rumiho příběhy o vznešených paničkách a služebných souložících s osly a o impotentních Khalifech zůstaly čtenářům v angličtině nedostupné až do roku 1990, kdy všech 47 básní přeložil Coleman Barks a zveřejnil je pod názvem “Delicious Laughter: Rambunctious Teaching Stories from the Mathnawi.
Pan souložící s kozou, zhruba sto let našeho letopočtu. Foto via Wikicommons
Zhruba v té samé době se učenci také potýkali s lascivitou klasického umění. Při vykopávání Pompejí v půlce 18. století se vysoce postavené vrstvy setkaly s širokou škálou hardcorových nástěnných maleb, sochami faunů souložících s kozami a s celkem zábavným zobrazením gladiátora soupeřícího s vlastním penisem v podobě zuřícího monstra. Poněvadž nebylo možné nálezy zničit, byly raději francouzsko-italskou šlechtou pod moralistickou nálepkou pornografie drženy v uzavřených místnostech nebo lokálních muzeích, později známých jako tajná muzea, do nichž měli přístup pouze vybraní a připravení jedinci. Koncept tajných muzeí se uchytil a mnohá muzea tak v 19. století zformovala svá vlastní tajná křídla galerií, v nichž ukrývala explicitnější ze svých sbírek před očima veřejnosti.
Přestože byly sbírky skryté, povinností jejich majitelů bylo alespoň zveřejňovat podoby svých kolekcí pro studijní účely a pro ty, kteří je nemohli navštívit. Mnoho z nich ke svým pracím připojovalo úvod, v němž čtenáře varovali před explicitním obsahem a hrubým způsobem je nabádali je kritickému a odměřenému pohledu a desexualizaci jednotlivých děl. Jiní se snažili chránit mladistvé, ženy a nevzdělané tím, že rozmazávali zobrazení genitálií v sexuálních scénách nebo je v reprodukcích nahrazovali divnými geometrickými tvary.
Během historie se libertini a revolucionáři pravidelně pokoušeli o změnu situace cenzury a slídivosti tehdejších akademiků. V kontextu liberalismu v 60. letech 18. století Giuseppe Garibaldi otevřel dveře Neapolského tajného muzea a dal tak prostor rozvoji jednotné a svobodné Itálii. Současně s tím se Sir Richard Burton pokusil v roce 1883 představit západnímu světu Kama Sutru. Ale morální choulostivost bohužel vítězila dál a dál. „Až do roku 1990,” vysvětluje odborník na římskou sexualitu v umění, profesor John Clarke z University of Texas-Austen, „se akademici vyhýbali pracím o obscénních řecko-římských textech nebo o pornografických malbách a sochách, čímž dali prostor nekvalifikovaným pisálkům, aby na toto téma vydávali populistické a nepřesné publikace.”
Létající penis, zhruba první století našeho letopočtu. Foto via Wikicommons
„Co se ale změnilo,” pokračuje Clarke, „je pomalý vývoj akademického přístupu, který zastává názor, že historii musíme brát v kontextu jejích vlastních pravidel a podmínek. Do dvacátého století” píše Kendrick v knize The Secret Museum, „byl kladen důraz na opačný přístup, který nabádal posuzovat umění podle našich současných společenských hodnot. Ale dnes můžeme analyzovat společenský význam historických sexuálních předmětů, aniž bychom je nějak soudili.”
„Momenty sexuálního studu,” napsal Banks v knize Delicious Laughter jako vysvětlení svého pohledu na erotickou sufistickou poezii, kterou překládal, „erekce a její náhlé povadnutí, klitorální potřeba, která nemá mezí a vede k sexuálním trikům na svedení partnera – najdeme zde rozpoznatelné způsoby chování, které Rumi nesoudí, pouze nám do něj dává nahlédnout.” Právě díky tomuto přístupu se v roce 2000 neapolské Tajné muzeum otevřelo veřejnosti na trvalo.
Ale i v dnešní době teoretické otevřenosti k sexualitě v dějinách, se objevují podobné případy. „Jakmile jsem se dozvěděl, jak zanedbané je toto téma v akademickém prostředí,” říká Clarke, „nepochyboval jsem o tom, že bych se mu měl věnovat. V té době už jsem měl pochopitelně pozici a místo. Pamatuju si, jak jsem kdysi s kolegyní probíral, jak těžké pro ni bylo sehnat místo s disertační prací na téma Římský sexuální humor.” Občas se zdá, že se akademici (když ne z pohnutek osobních předsudků) zkrátka bojí toho, co by si veřejnost myslela.
V roce 1991 měla Biblical Archeological Review menší krizi, když se její redaktoři nemohli rozhodnout, zda publikovat fotky keramické olejové lampy s vyobrazením souložícího páru, a rozhodli se proto zeptat čtenářů na jejich názor. Nakonec se rozhodli fotku vytisknout na stránku s perforovaným okrajem, takže ti, kteří ji nechtěli vidět, ji mohli vytrhnout. I přesto poté několik čtenářů odhlásilo odběr časopisu. A samozřejmě také tendence časopisů vydávat články s titulky „Nejranější pornografie” nebo „Prehistorická burleska” o nálezech neolitických zobrazení nahých žen na způsob Willendorfské Venuše, ovšem o 10000 starších, z roku 2009, můžou být důvodem, proč se někteří akademici bojí být součástí senzace.
Chlápek z Pompejí, co si právě užívá kuřbu. Foto via Apricity
Mimo tohle všechno, je pro většinu lidí těžké přijmout, že to, co dnes chápou jako pornografii, může být také akademickou disciplínou. „Je těžké si obhájit věci ve stylu: ‚Hej potřebuju peníze, abych se mohl dívat na porno’”, říká Matthew Kirschenbaum z University of California Berkeley, vyučující kurzu s názvem Kritické sexuální studie a pornografie. Je přitom jedním z mnoha amerických akademiků, kteří se snaží o stadium moderních forem erotiky, a tvrdí, že mnoho z nich cítí potřebu zahalovat toto téma do historie nebo teorie, aby ho tím legitimizovali. Studium moderní pornografie je důležité, protože představuje zásadní průmysl dnešní doby, a zatímco se skrývá pod povrchem, může ovlivnit náš jazyk, způsob myšlení a další vážné záležitosti jako jsou sexuálně přenosné choroby nebo obecné pojetí sexuality. Pro mnoho lidí je těžké setřást pocit trapnosti z toho, že studují něco, co by je potenciálně mohlo vzrušit, ať už se to týká materiálu historického nebo moderního, a následně snášet reakce veřejnosti a pevně zakotvených morálních hodnot, předtím než dojde na otázku společenského a historického významu erotiky.
Existují bašty akademiků, kterým nevadí mluvit o sexualitě a bezprostředně jí studovat. A každým dnem se nám daří kousek po kousku odštěpovat některé z tabu, které z nálezu řeckého graffiti a následných titulků dělají něco dechberoucího a provokativního. „Ale ve výsledku”, říká Kirschenbaum, „je občas trochu divné, ukazovat někomu ve třídě vaše oblíbené porno.” To občas platí i pro historickou pornografii. A tak zatímco už většinou neskrýváme naší vlastní sexuální minulost, může nás zarazit, že něco tak veřejně diskutovaného jako je historie, v tomto ohledu akademikům stále dělá vrásky.
