Utlačivé politické režimy mají tendenci prosazovat ve společnosti určitá módní paradigmata. Ať už jde o zákaz podprsenek militantní somálskou organizací al Shabaab nebo monopol na účesy á la Kim Čong-un v Severní Koreji, tak by člověk snad i řekl, že z estetického hlediska trocha fašismu zas nemusí zbořit celý svět. Bohužel to samé tak úplně neplatí o Ceaușescuově režimu a o efektu, který měl na rumunské obýváky. Kýčovité porcelánové figurky, akrylové tapety, náboženské ikony nebo komunistická výbavička totiž dnes zdobí takřka každou postsovětskou domácnost.
Rumunský umělec Claudiu Cobilanschi proto strávil poslední rok tím, že dával dohromady kolekci fotografií rumunských obýváků, které jsou tak impresivní, že je musel vystavit online. Takže teď už nezbývá než přivítat vás v Muzeu obývacích pokojů a přidat pár slov od jeho zakladatele.
Videos by VICE
VICE: Jak tě tenhle projekt vůbec napadl?
Claudiu Cobilanschi: Obývací pokoje mě fascinují. Dokázal bych strávit hodiny zíráním na dekorace, když jdu k nějakým kamarádům domů – obdivuju všechny ty ručně šité prostírání a podivné suvenýry. My doma třeba máme takovou skříňku pod televizí, kam si naše matka skoro rituálně ukládala ty nejlepší sety skleniček a keramických figurek – byli tam nějací psi, králíčci a tak. Na téhle myšlence jsem pracoval několik let, ale tvar online muzea nabrala během nějakých posledni deseti dní.
Všiml jsem si, že jsi taky měl v plánu dělat výlety do těchto pokojů. Jak bys to chtěl dělat?
To by byla ta nejlepší turistická tour v Bukurešti. Ale lidi to hrotili – byli posedlí svým osobním soukromím a měli strach z toho, že by jim domů chodil někdo cizí, že by to doma byla hotová paranoia. Měly to být takové malebné prohlídky, kde bych představil ty pokoje, dali bychom si pár oliv a šálek kávy nebo čaje s majitelem bytu; spíš by to byla taková pastva pro oči na zapomenutou každodenní rumunskou realitu.
Proč si myslíš, že je takový projekt společensky důležitý?
Mám podezření, že moji krajané nemají dostatek smyslu pro humor, ačkoliv o sobě všichni tvrdíme, že jsme vtipálci. Myslím si, že je užitečné to zkusit, vrátit se zpátky ke ztraceným vzpomínkám a posunout se díky nim zas o něco dál.
Kolik fotek jsi vlastně shromáždil a jaké jsi měl kritéria při jejich výběru?
V muzeu obýváku je zhruba sedmdesát fotek. Nicméně moje kolekce pořád roste a dostávám stále nové kousky od fanoušků, což je skvělé. Kromě toho vám o těch prostorech nemůžu poskytnout žádné další informace, protože idea toho projektu vzešla až poté, co jsem ty fotky pořídil. Teď teprve kritéria výběru znovu promýšlím, což tedy znamená, že jsem otevřený novým úhlům pohledu.
Rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu si prohlíží obývák. Foto od Claudiuova fanouška
Máš nějaký obývák, co tě zaujal ze všech nejvíc?
V době, kdy jsem byl ještě dítě a četl jsem Julese Vernea, tak mě jeden dobrý kamarád z Bukurešti pozval k sobě domů. Měl tam v obýváku a na balkoně obrovskou sbírku kaktusů. Vždycky se o ně staral a dělal v nich různé obrazce z písku. Dokonce pro ně udělal speciální světelnou instalaci. Florinův obývací pokoj mě nikdy nepřestal fascinovat, v porovnání s mým pokojem to byl úplně jiný vesmír.
Potkal jsi při focení nějaké zvláštní lidi?
Každý je svým způsobem zvláštní. Soused v důchodu přestavěl svůj obývák na elektronickou dílnu – má tam všude lampy a zástrčky a dráty kde jen to jde. Ale pár lidí, co bydlí v bytových domech, má garáže, takže je pro ně nezbytné, aby se z jejich největšího pokoje stala dílna.
Slyšel jsem, že o rumunských obývácích dokonce chceš vydat knížku.
Nebyla by to moje první, takže bych ji klidně mohl vydat už zítra, kdybych chtěl. Doufám ale, že se tím vytvoří lepší způsob toho, jak nazíráme tuto časovou bublinu, kterou nazýváme obývákem.
