Být hudebníkem ve vězení není tak romantický, jak to na první pohled vypadá. Jasně, Gucci Mane svoje nejlepší věci vydal, když byl za mřížema, ale pro normální vězně je dělání hudby docela složitý, a ještě složitější je mít tam kapelu.
Za prvý, není tam dobrý vybavení – ne že by se teda čekalo, že ve vězení bude pobočka kytary.cz, kde se chlapi odsouzený na 25 let až doživotí můžou setkávat a společně objevovat “Stairway to Heaven”. Zesilovače a reproduktory obecně nestojej za nic – ale na nich záleží jenom tehdy, když se najdou schopný muzikanti, který jsou pro si spolu sednout, psát hudbu a společně jamovat, což, jak si člověk dokáže představit, není nijak jednoduchý. Když už je k dispozici prostor na zkoušení, přeju hodně štěstí se shromažďováním bez toho, aby se nasraly stráže, kterejm se covery Sabbathů poslouchat fakt nechce.
Videos by VICE
Zpěvák a kytarista Jason Scott, bubeník Pete Markovina a basák Johnny Dunlop tvořej rockový trio s názvem The Institution. Potkali se, když byli všichni zavřený za různý drogový zločiny a nakonec založili kapelu, která přežila i jejich propuštění na svobodu. Popisujou se jako “melodickej, progresivní rock” ve stylu Deftones nebo Soundgarden. Nahráli tucty songů přímo v base, kde používali VHS přehrávač, aby vytvořili svoje dema.
Během pěti let od propuštění z Loretta odehráli víc jak 300 koncertů, svépomocí vydali album, který napsali převážně ve vězení, a teď právě dokončujou akustický EP a LP v opravdovým studiu.
Přes Skype jsem se sešel s Jasonem Scottem a bubeníkem Petem Markovinou, abychom se pobavili o zakládání kapely za mřížema, o tom, jak vězení ovlivnilo kreativní procesy kapely, a jak jim šlo udržovat jejich projektu při životě i venku.
Koncertní sestava The Institution
VICE: Když jste založili kapelu, představovali jste si, že bude fungovat i po vašem propuštění z vězení?
Jason Scott: Šel jsem domů na konci roku 2008 a v tý době kapela fungovala tři roky. O udržení kapely i po našem propuštění jsme se začali bavit v roce 2006. Vždycky jsme to měli v plánu: Dostaneme se ven a budeme to dělat doopravdy. Jenom jsme převedli plán do reality a jeli podle něj. Pete se dostal domů v roce 2010 a John v roce 2011. Přijel rovnou do San Francisca, kde jsem bydlel. Pete už tady byl. Johna, našeho basáka, opravdovej svět docela drtivě semlel, a na pár let se úplně ztratil. Ale pak se zase vrátil.
Pete Markovina: Nejdřív nešlo uniknout tomu, že celej ten minisvět, kterej jsme si v tom hrozným vězení vytvořili, skončil, jakmile byl Jason propuštěnej, zatímco my jsme tam pořád byli. Ale už jsme všichni pět let doma a kapela pořád funguje.
Jak změnilo to, že jste byli v kapele, vaši zkušenost s vězením? Jak to zlepšilo nebo zhoršilo vaše uvěznění?
Jason: Práce na originální tvorbě bylo to, co nás udržovalo soustředěný, zatímco všichni ostatní hráli domino, hráli karty o prachy a dělali další podobný věci, který nikam nevedou. Díky muzice jsme viděli nějakej cíl. Díky ní to bylo skoro jako bysme byli svobodný.
Pete: Je to výsledek toho, když člověk využije svůj čas ve vězení místo toho, aby se díval na televizi nebo prostě jinak plejtval svým časem. Byla to velká část toho, díky čemu se nám to povedlo přežít. Všechny nás baví to, co děláme, a do zkoušení věnujeme čas i úsilí. Jason je teď mistr v hraní na kytaru, protože cvičil tak 10 000 hodin. Zná všechny akordy, všechny struktury a všechnu teorii. To je to, co pro tebe vězení může udělat; dá ti nepřerušovanej čas na zkoušení.
Hegemony, vaše první nahrávka, obsahuje všechny songy, co jste ve vězení napsali a vybrousili, je to tak?
Jason: Všechny až na jeden. Všechny byly napsaný, když jsme byli zavřený v Lorettu. Pete pracoval v knihovně a měl přístup k VHS přehrávači. Přes den ho propašovával do místnosti, kde jsme zkoušeli, a tak jsme nahrávali dema. Pete pak pomocí vybavení v knihovně nahrávky převáděl na DVDčka, který jsme pak posílali ven a dávali na MySpace. Naše hudba, která byla ilegálně nahraná ve vězení, tak byla vpuštěná do éteru.
Pete: Z Loretta jsme se dostali s 42 kompletníma songama. Neformálně jim říkáme “The Loretto Sessions”. Byl to sakra skok. Nemohli jsme nahrávat audio jinak, než na VHSky. Praskalo to a tak, převedli jsme to na DVDčka, jenom abysme to slyšeli. Bylo to fakt šílený, ale fungovalo to dobře.
Cenzurovali vás nebo vás někdy ve vězení potrestali za to, že jste byli v kapele?
Jason: Nikdy nás doopravdy necenzurovali. Jedinkrát, kdy jsme se dostali do problémů, bylo když jsme hráli “Killing in the Name” od Rage Against the Machine a já jsem zpíval část, kde je “Fuck you, I won’t do what you tell me,” a jeden bachař přišel do naší zkušebny a řval na nás, že nás odstřelí.
Jak se teď liší psaní hudby oproti tomu, když jste byli zavřený?
Jason: Teď je psaní těžší, protože se snažíme postavit na vlastní nohy. Musíme dělat 60 milionů věcí a 60 milionů dalších další den.
Pete: Velkej rozdíl je, že když jsme byli ve vězení, tak jsme měli zorganizovaný dny. Měl jsem svůj vlastní čas na zkoušení a oni měli svoje časy na zkoušení a pak jsme měli společný zkoušky kapely. Ve vězení bylo psaní mnohem vydatnější a šlo to plynně, protože Jason byl schopnej konstantně přicházet s riffama a nápadama a měl doopravdy neomezenej čas se soustředit a rozpracovat je. On a John byli doopravdy schopný na tom pracovat, tak jsme to zvládali dávat dohromady mnohem víc pohotově.
Jsou nějaký další kapely, který se daly dohromady ve vězení?
Jason: To, co nás odlišuje od ostatních, je, že jsme hráli jenom spolu. Ve vězení jsou většinou skupinky lidí, který spolu hrajou příležitostně – takže to vlastně nejsou kapely. Neslyšel jsem o nikom, kdo by byl přesně jako my. Když jsme se dostali ven, tak to, odkud jsme přišli, bylo to poslední, o čem jsme někomu chtěli říkat. Nechtěli jsme být známý jako ta vězeňská kapela a mít tohle stigma nezávisle na tom, co hrajeme. Ale teď už nám to nevadí, protože to má hodně společnýho s tím, kdo jsme. Časem jsme zvládli přijmout naši historii tak, jak jsme to předtím nedokázali, protože jsme se postavili nohama na zem a jedeme.
